Nakladatelství Labyrint - Revue - Almanach - Bedekr - Labyrint -

ROBIN UJFALUŠI: JAK SE HRAJE FOTBAL V AFRICE

Ukázka z knihy

Dívčí Champions of Mathare

To, co platí v Česku - totiž že "fotbal je mužská záležitost" - neplatilo v Nairobi ani omylem. Mezi 1100 týmy registrovanými v MYSE jich je téměř třetina dívčích a tento podíl neustále roste. V Africe hraje fotbal každý - a dívky, které měly v chudinských čtvrtích nezřídka jen jedny šaty a nic na převlečení, v těchto kostýmkách vybíhaly i na tréninková hřiště. Obrázek svým způsobem komický, svým způsobem vůbec ne veselý, ale každopádně reálný.

Druhý velký fotbalový svátek našeho pobytu byl naplánován na první zářijový víkend  - Champions of Mathare, tentokrát pro dívky.

Poučili jsme se z předchozích chyb a připravili o něco lepší turnaj - a taky jsme si to tentokrát celé víc užili. Místo megalomanského podniku s dvaatřiceti mužstvy bylo týmů deset, zúčastněná družstva si zahrála více zápasů ve skupinách a všechno se to vešlo na dvě hřiště, stojící hned vedle sebe, takže jsme měli lepší přehled a jednotlivé týmy jsme mohli mnohem lépe poznat. Méně někdy znamená více - a v tomto případě to platilo do puntíku.

Napodruhé jsme se také vyhnuli nepříjemnému faux pas, které se nám přihodilo u chlapeckého turnaje. Vítězný tým dostal tehdy trojici nablýskaných míčů, stříbrné a bronzové družstvo sadu obyčejných rozlišovacích dresů. Měli jsme zato, že míč je pro fotbal to nejdůležitější a že hodnota cen má být právě v tomhle pořadí. Jenže chyba lávky - v Africe to vnímají jinak. Dres dostane každý hráč, a identifikuje se tak se svým týmem. Kdežto míč, ačkoliv je jich v tomto prostředí zoufalý nedostatek, je jen ohodnocení pro kolektiv jako celek, a vposledku se z něj stane erární materiál pro mužstvo. Horko těžko jsme pak vysvětlovali vítěznému týmu, proč vlastně byli odměněni něčím "méně cenným".

Dívčí turnaj nám ale na oplátku připravil jiné zajímavosti. Jednak se nám nezdál věk některých hráček - řada z nich vůbec nevypadala na kategorii do 14 let, pro niž byl turnaj určen. Jenže to je tak v Africe vždycky - data narození tu znají lidé jen přibližně a fotbalové "registračky" jako u nás se tu nevedou. Nemá cenu se tím tedy zvlášť zabývat, je nutno hráčům a trenérům důvěřovat.

Druhá věc byla ještě pikantnější - nemalá část dívek nosí v tomto věku velmi krátké účesy, pokud není vystříhána rovnou dohola. A poznat pohlaví jen podle obličeje je pro Evropana někdy velmi ošidná věc. Brzy se nás zmocnilo podezření, že v některých týmech tajně hrají i kluci. Nechtěli jsme to vykřikovat hned na začátku, ale po dvou třech podezřelých zápasech jsme to nevydrželi. Jdu za místním koordinátorem a říkám: "Za Genesis hrají minimálně dva kluci, podívej se na ně!" Geoffrey se jen usmál a v klidu povídá: "To jsou holky, kamaráde." Podobné podezření mě pak v roli rozhodčího přepadlo během zápasů ještě několikrát. Nedalo mi to, vyhledával jsem pohledem Geoffreyho, a když se na mě podíval, kynul jsem mu směrem k dalšímu potenciálnímu mužskému vetřelci. Žádného jsem však neodhalil, Geoffrey se pokaždé jen vítězoslavně usmál.

S nairobskými začátky fotbalových akcí už jsme taky měli svou zkušenost a očekávali jsme ledacos, ale dívky naše očekávání opět předčily. Pozvali jsme týmy ze tří různých zón, které se jinak na hřištích běžně nepotkávají. Výsledkem bohužel bylo, že družstva se do Mathare trousily se zpožděním nikoli deseti- či dvacetiminutovým, ale pro jistotu hodinovým, případně větším. Čekání - to je něco, co Afričané ovládají dokonale, jsou tomu přivyklí a naprosto jim to nevadí. My Evropané, s časem zpravidla zorganizovaným mnohem efektivněji, jsme byli trpěliví méně, ale nezbývalo než "jednat" po africku, tedy vyčkávat.

Nakonec se vše v dobré obrátilo - turnaj s citelným zpožděním odstartoval, po poledni se postupně začali potkávat kvalitnější týmy, podivuhodně rostl výkon a nasazení pozdějších vítězů True Colours, objevila se - sice prastará, ale kupodivu funkční - aparatura s hudebním a komentátorským doprovodem, a tak celé turnajové klání v pozdním odpoledni příjemně gradovalo. Na True Colours by v průběhu turnaje nevsadil nikdo ani pětník - dívky, ač technicky velmi šikovné, byly o hlavu menší než jejich hlavní soupeřky a vypadaly, že věkově patří spíš o kategorii níž. V průběhu turnaje se ale překonávaly, ve finále byly lepším týmem a v závěrečných penaltách strhly vítězství na svou stranu.

Coachesovo nadšení nebralo konce - byl to totiž právě jeho tým. Byl na svou družinu náležitě pyšný a celý následující podvečer, který jsme společně strávili na místní veřejné slavnosti, s uspokojením rozebíral výkon svého týmu a hodnotil jeho naděje do budoucna. Vítězný tým dostal sadu dresů s visačkou Champions of Mathare, k tomu pár míčů - a Coachesovy plány byly velkolepé. Konečně nebude muset co chvíli přešívat staré, sedrané a takřka nepoužitelné balóny a bude moct připravovat tréninky podle svých představ.

Po slavnosti jsme se rozloučili a do Coachesova příbytku tentokrát už nezavítali. Jsem ale přesvědčen, že tam byla ten večer atmosféra ještě přátelštější a spokojenější, než kdykoli jindy.

Přílohy, ohlasy, odkazy...

• Rozhovor s autorem knihy JAK SE HRAJE FOTBAL V AFRICE