NAKLADATELSTVÍ 
KULTURNÍ REVUE SPOLEČNOST PRO KULTURU
WWW.LABYRINT.NET tel. +420 224 922 422 LABYRINT@WO.CZ
KULTURNÍ REVUE SPOLEČNOST PRO KULTURUWWW.LABYRINT.NET
tel. +420 224 922 422 LABYRINT@WO.CZ KULTURNÍ REVUE SPOLEČNOST PRO KULTURU tel. +420 224 922 422 LABYRINT@WO.CZ
JINDŘICH by rád kreslil komiksy anebo točil filmy, ale místo toho každý den zařizuje, aby mohli kreslit a točit jiní. Takhle nevypadá jeho vysněný svět. Pak se mu ozve REŽISÉR a nabídne práci reklamního herce. JINDŘICH netuší, že když kývne, spojí svůj život s Fleischerei 36. Dřív to byla jatka a vyšetřovna, teď je tu nejznámější klub v Berlíně. Osamělá tečka na kráse moderního velkoměsta. Je to rezervace pro ty, kdo si nechtějí nechat koupit bavoráky a zařadit se do fronty k pumpě. Je to ohrádka pro všechny jejich představy, vzpomínky a sny. Zbořit ji, nebo se v ní opevnit? To je otázka pro JINDŘICHA, REŽISÉRA a všechny DĚTI na hranici Staré a Nové Evropy.
Svět Fleischerei 36 přerůstá stránky románu. Knihu doprovází virálové videoklipy, na jejichž tvorbě se vedle Šimona Šafránka podílí Radim Špaček. DJské duo The Fakes (Šimon Šafránek a Pavel Kučera) zároveň připravuje soundtrack ve formě dlouhotrvajícího hudebního mixu, který bude volně ke stažení na webových stránkách Fleischerei 36.
250 stran, váz. 245 Kč, vydává Labyrint, ISBN 978-80-85935-94-3
Autorkou obálky Fleischerei 36 je Adéla Svobodová, jedna z nejlepších českých grafiček nastupující generace. Využila šablonu srdce, kterou vytvořila sochařka Marhlad.
Debutoval sbírkou povídek Ohnivá kola / Fiery Wheels (2000), v nakladatelství Labyrint mu vyšla novela 23 (2005). Je autorem dokumentárního snímku The Myth (2004) o fanoušcích Nicka Cavea a krátkých filmů a dokumentů Czechtekk Love (2005) a Kočky (2005). Režíroval videoklipy pro skupiny Moimir Papalescu And The Nihilists, Hangmás (HU), The Fullbliss (USA, DE). Vystupuje jako DJ v uskupení The Fakes. Působí jako redaktor týdeníku Instinkt. Žije v Praze.
Váš román se jmenuje poněkud tajemně Fleischerei 36, co přesně se pod tím názvem skrývá?
Fleischerei je jako masna, jako jatka, jako esence vzpomínek. 36 je staré PSČ místa okolo jádra Kreuzbergu, okolo Oranienstrasse. V Berlíně mě ohromilo, jak se život odehrává ve čtvrti, kde žijete. Najdete si bar za rohem, nedělní trh na náměstíčku, tenisky si koupíte v krámku, kde prodává holka, která bydlí v protějším baráku. Ze čtvrti nemusíte vytáhnout paty dlouhé měsíce. Ani si toho nevšimnete. To 36 je v Berlíně legendární číslo. A je součástí širšího konceptu, kdy jsem ve dvou třetinách trilogie vymezené knihami s čísly v názvech. Po novele 23 a románu Fleischerei 36 bude pochopitelně následovat číslo 69.
Jde o doslovná jatka, nebo to má pro vás třeba i historický význam?
Historie, masomlýnek dějin, to tam určitě je. Při rozšifrovávání je pro mě důležitá melodie slova. Fleischerei dává krev, dává maso, dává něco, co se nesmaže. A to je pointa. Život není surfování na klávese Backspace. Ale přitom, jak je Evropa zalidněná a všude zcivilizovaná deset metrů do země, pak všude zakopáváme o ty kosti. Minulost nás určuje, svazuje. A JINDŘICH z Fleischerei se tomuhle svazování chce vyhnout. A pak začnou po městě mizet historické sochy a vlastně se mu plní přání, vlastně se mu uprázdňuje prostor k životu. On z toho začne trochu bláznit.
Existuje skutečně v Berlíně dům s tímto jménem?
Ten dům existuje. A je tam to, co je ve Fleischerei. Chodil jsem okolo něj hrozně dlouho. Byl podzim a šeřilo se, když jsem se tam zastavil poprvé. Zezdola zněla hudba a v jednom z pater bleskal blesk foťáku. Vcházelo se úzkými dveřmi. Kámoš se s jiným známým domlouval na společném koncertu. Před pár týdny jsem mu to připomínal. Nepamatoval se.
Kniha prý vznikala čtyři roky, dokážete si ale vzpomenout na prvotní impuls, na inspiraci, která Vás k jejímu napsání přivedla?
V Berlíně jsem byl poprvé asi před deseti roky a několik let pro mě fungoval jako akcelerátor všeho. Řešil situaci. A řešil ji příjemně, protože jsem tam nacházel spoustu lidí, kteří na tom byli podobně jako já. Tenhle potenciál vyprchal, když jsem se tam odstěhoval. Základy Fleischerei stojí na tomhle kontrastu. Na pocitu, že se o vás spousta z nich zajímá jenom proto, že jste exot se zábavným přízvukem. Pak se to vyvinulo mnohem dál.
V současné mladé české literatuře je patrný trend, vcelku logický, poté co se hranice po čtyřiceti letech svobodně otevřely, popisovat různé útěky do ciziny - do USA, do Brazílie, na Sibiř nebo jen prostě k moři. Hrdinové těchto příběhů, kteří obvykle ještě nedosáhli třicítky, tímto způsobem řeší své existenciální krize. Čím se Váš román od těchto příběhů liší, nebo naopak podobá?
Jeho hrdina se také pohybuje mezi Prahou a Berlínem. Útěk je základním prvkem dospívání. Je jednoduché zdrhnout, začít zdánlivě nanovo. V tvorbě má pak útěk spoustu variant. Někomu přijde sexy formát road-movie a neustálé cesty, někdo je ohromený tím, kde všude byl. Pokud jde o mladé spisovatele, nejspíš se chtějí vymanit z uzavřenosti starší generace. A pak samozřejmě útěk a oslnění novými podněty patří k nejjednodušším zbraním. Já to nemůžu hodnotit. Můj debut vyprávěl o něčem jiném, 23 byl příběhem na cestě, ale zcela záměrně, protože co chcete dělat, když máte autobus, než jezdit? A tématem Fleischerei není ohromení z existenciální krize, tam to celé teprve začíná. Při přemýšlení o Fleischerei 36 mě fascinovalo, že osa Berlín-Praha (eventuálně Budapešť) je hraniční čarou. Už samotný Berlín je kvůli své dvojhlavé historii ohromně podnětný. A pozadí Nové a Staré Evropy - z toho vycházím, to je moje zkušenost - v tomhle ohledu jsem rád, že si pamatuju socialismus.
Román je vyprávěn zvláštně podmanivým fragmentárním stylem, kdy každý odstavec a někdy i každá věta evokuje jeden záběr, dá se u Vás v tomto případě mluvit o filmové inspiraci?
Pohybuju se u filmu. Natáčím videoklipy, připravuju celovečerní podobu novely 23. Obraz je dnes především hlavním komunikačním prvkem. Slovo je moc dlouhé a musíte ho překládat. Obraz je tu hned a je pro všechny.
Proto je hlavní hrdina reklamním hercem, který sní o tom, že si bude vlastní život režírovat jako nějaký film?
Ano, žijeme v době posedlé zaznamenáváním sebe sama. Kamery jsou na každém kroku. Je jich tolik, že si někdy připadáme nejistě a méněcenně, když nás žádná nesleduje.
Přesto je Fleischerei 36 (zatím) knihou, románem, a ne filmem.
Je to celé hodně kinetická záležitost. Ale proč by nemohla být kniha kinetická? O co míň je čtení sexy než kino? Kam přijdete a dvě hodiny sedíte. Když čtete, tak se taky v normálním životě zastavíte, abyste se vydali na rychlou cestu skrz fantazii. Ale nemusíte přitom zhasínat. Fleischerei 36 je kromě toho platforma. Mimo knihu vzniká soundtrack a pár webových filmových epizod, ale i dokumentární průzkum. Je to svět sám o sobě.
Tehdy ráno jsme seděli v kanclu a nedalo se dejchat, slunce pražilo do oken a z řeky vysychala voda po cisternách.
Vypad nám HEREC.
Těšil jsem se na volnej víkend. Mohl bych MAR překvapit. Když koupím lístky dneska, zbydou mi peníze na hostel. Ještě tam nebyla. Se mnou tam rozhodně ještě nebyla.
V Berlíně.
Prostě ho sežeň.
Do večera ať je HEREC tady.
HEREC nebral telefon. Neotvíral dveře. Měl obsazeno. Byl nedostupnej.
A mně se začal ztrácet signál.
Pobíhal jsem po kanceláři.
Ztrácí se!
Mával jsem rukama, v jedný Motorola s tarifem na Oskaru, ve druhý SonyEricsson s T-Mobile.
Ztrácí se! Ztrácí se na obou dvou! Ztrácí se mi signál!
Stíral jsem si z čela pot a měl jsem pocit, že se sám vytrácím.
Proti mně seděl REŽISÉR. Sledoval mě. Nemrkal. Upíjel čaj.
Proč mi to říkáš? Myslíš, že je to operátorem?
Zažloutlej nalomenej řezák vzpomíná na divoký časy. Vrásky okolo očí. Šediny.
Nebyl o tolik starší než já. Celý měsíce si mě nevšímal.
Zapálil si cigaretu.
Povolil košili.
Zakašlal. Z kapsy kalhot vyškrábnul černou oprejskanou Nokii a poslal mi ji přes stůl.
Tak signál, jo?
Vzal jsem jeho Nokii a vytočil HERCE.
Ozvalo se pípání. Nepravidelný a přerušovaný, jako sípající srdce na EKG.
Není tam. Podívej. Nemám signál.
Nastavil jsem telefon proti REŽISÉROVI.
A ty, REŽISÉR přeostřil z displeje na můj ksicht, ty bys do toho nešel?
Šel.