Nakladatelství Labyrint - Revue - Almanach - Bedekr - Labyrint -

Lenka Reinerová: PRAHA BLÁZNIVÁ

Nová kniha dokazuje, že autorka své město skutečně miluje. Prochází současnými pražskými ulicemi a s humorem, někdy i ironicky, komentuje to, co vidí, prožívá a na co vzpomíná. Město a jeho dějiny jsou zdrojem mnoha absurdních okamžiků. Překlad této knihy pořídila Olga Walló z rukopisu německého originálu Närrisches Prag, který vyjde v berlínském nakladatelství Aufbau Verlag na podzim 2005. Konečnou podobu českého vydání, jež se od německé edice částečně liší, autorizovala Lenka Reinerová na jaře 2005.

Autorem původních ilustrací v této knize je THEODORIK RŮT, žák Základní školy u sv. Štěpána ve Štěpánské ulici v Praze, který je o osmdesát let mladší než Lenka Reinerová.

ISBN 80-85935-46-5, 150 stran, vázaně, 199 Kč

Lenka Reinerová - profil tohoto autora

Content for class "nulak" Goes Here

ukázka:

Vyšla jsem ze Slavie a hlučná ulice mě objala se samozřejmou důvěrností. Praha je ženského rodu a taky umí být náladová jako žena. Jen v posledních letech používá někdy nevhodně nápadný make-up. Je to ale pouze povrchová šminka, ústupek komerčním nešvarům doby, pravou podobu města zanechávají takové nechtěné změny nedotčenou. Mé rodné město má své zkušenosti a zůstává tím, čím vždycky bylo kouzelnou bláznivou Prahou.

* * *

Od té doby, co jsem čtenářům představila Kavárnu nad Prahou, v níž jsem vyvolávala z onoho světa několik známých spisovatelů a výtvarníků, jistý ostych mi brání zmínit se o Franzi Kafkovi, který se samozřejmě počítá mezi hosty mé nadpozemské pražské kavárny. Vždy znovu se mě totiž hlavně novináři ptají, nebo to občas čtu v některých magazínech, jak dobře jsem spisovatele znala, a jakkoli trpělivě opět a opět zdůrazňuji, že mi bylo osm let, když Kafka zemřel, často není zmíněná okolnost, proč jsme se nikdy neseznámili, jaksi brána na vědomí. "Nu dobrá. Ale snad byste mi mohla říci, jaký na vás udělal dojem," trvala jednou, nedotčena mým vysvětlením, jedna novinářka na svém původním pojetí.
Neznala jsem ho, toho velkého autora, nevyhnu se však tomu, abych ho v Praze vždy znovu nepotkala. Někdy docela náhodně, někdy, přiznávám se k tomu, takové setkání sama vyhledám.
Jednoho dne se stalo, že mě jistý český televizní štáb požádal, abych vyprávěla o mnohostranné zajímavé osobnosti pražského malíře, spisovatele, advokáta a diplomata Adolfa Hoffmeistera, kterého jsem skutečně znala dobře. Pro náš rozhovor zvolil režisér kavárnu Arco, v níž, jak je všeobecně známo, si až do vypuknutí druhé světové války česky a německy píšící pražští spisovatelé dávali schůzky. Často se jich účastnil i Hoffmeister.
"Arco tedy zase existuje?" radovala jsem se, návrh se mi velmi zamlouval.
"Ano. Také jsem tam ještě nebyl, po dlouhé rekonstrukci ho teprve nedávno znovu otevřeli," zněla odpověď režiséra.
Zvědavá a zároveň s poněkud podivným pocitem jsem v dojednaný den natáčení vstoupila do předsíně kavárny. Zde se tedy setkávali, ti čeští a němečtí pražští autoři!
Renovovaná kavárna je přiměřeně stylově zařízena, s hnědým nábytkem a tmavomodrými záclonami na oknech do ulice. U stolečků a dřevěných židlí jsem si uměla docela dobře představit diskutující mistry.
Lidé od televize vybrali rohový stůl, bylo devět hodin ráno a celý lokál zel ještě prázdnotou. Byli jsme jediní hosté. A když čas poněkud pokročil, zpozorovala jsem k mému překvapení, že personál počal pokrývat stoly bílými ubrusy, což v pražských kavárnách vlastně není zvykem. Jeden člen štábu si povšiml mého užaslého výrazu a řekl: "Teď je tady závodní jídelna. To, co vidíte, jsou přípravy na hosty, kteří přijdou na oběd."
"Závodní jídelna v Arcu? Pro koho?"
"Pro zaměstnance policie."
Málem jsem spadla ze židle.
"Pro policii? V bývalé Kafkově kavárně?"
Všichni se smáli, zdálo se jim to také zvláštní. Mezitím jsme práci skončili, ale já se rozhodla, že tu ještě zůstanu, chtěla jsem vidět nové stálé hosty.
Přišli přesně v jedenáct. Dodnes nemohu pochopit, proč oběd v závodní jídelně pro kancelářské zaměstnance, kteří svou práci věru nezačínají v časných ranních hodinách, se podává už dopoledne. Ale tak to jednou je. Prostor se v danou hodinu plnil úhledně oblečenými mladými ženami a statečnými muži, jen tu a tam se ukázala uniforma. Beze studu jsem naslouchala hovorům u stolů a všimla si, že se strávníci vzájemně oslovují hodnostními tituly. Pane poručíku, pane veliteli, paní referentko. Jinak to bylo obvyklé povídání o přestávce.
Když jsem opustila rohový stůl a vydala se k východu, zdvihli všichni jako na povel hlavy a dívali se na mě. Co tu ta osoba pohledává? Ta přece není od policie!
Ne, skutečně jsem nebyla od policie a ten někdejší, mezitím světově proslulý návštěvník tohoto podniku, ale i jeho četní přátelé, kteří sem tehdy chodili, by se divili stejně jako já a snad by se i usmáli při zjištění, že si policie zřídila svou závodní jídelnu právě tady.
Když jsem procházela předsíní, všimla jsem si, co jsem ráno přehlédla. V malé vitríně byla za sklem vystavena Kafkova díla v různých jazycích. Pro koho asi, uvažovala jsem. Polední návštěvníci spěchali, měli zřejmě naléhavé povinnosti a starosti, pravděpodobně ani nevěděli..