Nakladatelství Labyrint - Revue - Almanach - Bedekr - Labyrint -

Vítězslav Nezval: Pražský chodec

Téměř surrealistická procházka milovaným básníkovým (1900-1958) městem mezi červnem 1937 a červencem 1938. Knihu provázejí autorovy fotografie z původního vydání.

Editor Jakub Sedlácek. edice Karawana, 180 s. váz. 189 Kč, ISBN 80-85935-43-0

Content for class "nulak" Goes Here

citát ze záložky knihy:

Nic se mi nezdá být tak krásné jako dívat se na Prahu z Petřína nebo z jiných kopců a opájet se nevýslovným tónem města. Zvláště když sluneční paprsky způsobí, že oživnou teplé, nazlátlé tóny Prahy, jejíž mohutná starobylost černých, rzí a krví zabarvených věží je bez obdoby. Kdykoliv se vracím z cizích měst, pro jejichž krásu mám oči otevřené, do Prahy, mezi její mosty a věže, jsem šťasten, že smím žít v tomto městě, že je smím opěvovat, že se mohu pokoušet definovat jeho tajemství. Není divu, že první veliké okouzlení mně dávala noční Praha. V noci zakryla tma všecko, co by mohlo deprimovat člověka, a svými světly vodila ho atmosférou, na níž bylo mnoho svůdného.

(Vítězslav Nezval, Z mého života)

DOSLOV K PRAŽSKÉMU CHODCI

Praha a její ulice, historická paměť náměstí, úzkost vzbuzující zákoutí, bizarní výklady a reklamní poutače, podezřelé hotely, uzenářství, vetešnictví a smutné nevěstky slibující rychlou rozkoš, zahradní restaurace a zakouřené kavárny, tajemná židovská čtvrť... to vše svou originální atmosférou natolik ovlivnilo dílo Vítězslava Nezvala (1900-1958), že pražské motivy a inspirace nalézáme takřka v celé básníkově tvorbě. A to navzdory tomu, že autor sám se s Prahou poprvé sblížil až ve svých dvaceti letech, když se, rodák z Biskoupek u Moravského Krumlova, v dubnu 1920 zapsal na pražskou filozofickou fakultu. Tamní studia sice nedokončil (stejně jako předtím práva v Brně), avšak setkání s městem nad Vltavou pro něj bylo osudové. Svědčí o tom nejenom desítky básní a veršů v "řadových" sbírkách, ať už se svým charakterem hlásících k poetismu či k surrealismu anebo těžících z historické a politické látky (nejdůsledněji přitom rozvinul Nezval pražskou inspiraci v surrealistické Praze s prsty deště, 1936), ale i tvorba dramatická (hra Loretka, 1941), knihy pro děti a mládež (Anička skřítek a Slaměný Hubert, 1936; soubor říkadel o pražských domovních znameních vydaný posmrtně r. 1965) a v neposlední řadě též příležitostné tisky a bibliofilie (Židovský hřbitov se Štyrského litografiemi a v Teigově úpravě, 1928; Josefem Lieslerem ilustrované Sloky o Praze, 1956) či tematicky zaměřené publikace (výbor Pražská domovní znamení uspořádaný r. 1974 Milanem Blahynkou). Kniha, kterou právě držíte v ruce, je důkazem toho, že stejnou pozornost věnoval Vítězslav Nezval Praze i v kaleidoskopické formě básnické prózy.

Titul převzal od Guillauma Apollinaira; průkopník avantgardního básnictví tak nazval jednu ze svých povídek, jejíž hlavní hrdina - francouzský cestovatel - se v ulicích magické Prahy setká s legendárním "Věčným Židem", mužem mnoha jmen (jedním z nich je i Nezvalem uváděné Izák Laqudem), který za své rouhání proti Kristu musí až do skonání věků bloudit bez odpočinku světem. Zvoleným pojmenováním svého díla se Vítězslav Nezval manifestačně přihlásil hned k dvojí tradici - k tradici francouzské moderní literatury (pro druhé vydání Čapkových překladů Francouzské poezie, jež ostatně stály u zrodu Nezvalovy prvotiny Most v r. 1922, napsal básník v polovině třicátých let známou předmluvu) a k tradici hermetických a dalších tajných nauk, jež se později dočkaly mezi surrealisty značné popularity. V době, kdy vznikal Pražský chodec, však byl Nezvalův vážný a praktický zájem o astrologii mezi avantgardně smýšlejícími literáty a malíři do značné míry unikátní.

Je známo, že do tajů vytváření horoskopů zasvětil Vítězslava Nezvala - zřejmě již v polovině dvacátých let - dramatik a astrolog Jan Bartoš. A básník kouzlu hvězdopraveckých tabulek propadl bezvýhradně. Naučil se vytvářet horoskopy a začal je sestavovat pro své přátele a známé, rozepsal učebnici astrologie, a legendy dokonce praví, že si předpověděl i datum vlastní smrti. Lze navíc spekulovat o tom, zda příhodnému postavení hvězd nepodřídil též založení pražské surrealistické skupiny, k němuž došlo na jarní rovnodennost 21. března 1934. Proto nás nepřekvapí, když při četbě Pražského chodce narazíme na precizně formulované pasáže, v nichž autor hledá souvislosti mezi aktuální planetární konstelací a dusnou mezinárodní situací, která 20. května 1938 vedla československou vládu k vyhlášení částečné mobilizace. (Poznamenejme však, že z pozdějšího vydání byl podrobný astrologický popis vypuštěn - my jej opět doplňujeme, abychom nechali naplno zaznít jednomu z nejdůležitějších rysů tehdejšího Nezvalova uvažování; uvedený úsek textu je zaznamenán na konci ediční poznámky.)

Lze předpokládat, že reflexivní próza vznikající s přestávkami více než rok (od června 1937 do července 1938), nadto v době zjitřeně vnímající blížící se nacistické nebezpečí, nemohla zůstat ušetřena dramat ani společenských, ani individuálních. Jestliže snad chtěl autor původně napsat knihu, jež by byla "výhradně" vyznáním Praze, události, které se během práce na textu seběhly, silně ovlivnily styl i směřování psaní. Ponecháme-li stranou soukromá milostná vzplanutí, s nimiž nás vypravěč konec konců s chutí a detailně seznamuje, získal v tomto smyslu klíčového rozměru rozchod se surrealistickou skupinou a potažmo se surrealismem vůbec, jehož horlivým vyznavačem až do osudného konfliktu Nezval byl. Tak ještě na podzim 1937 uspořádá básník svou poslední surrealistickou sbírku Absolutní hrobař, ještě v lednu 1938 přednese průvodní slovo na vernisáži výstavy obrazů Štyrského a Toyen a ve stejné době se dočká i vydání monografie obou malířů s Nezvalovou předmluvou, ovšem již v březnu téhož roku, tedy za pouhé dva měsíce, dojde v pražské vinárně U Locha (dnešní Viola) k roztržce, která autora Pražského chodce navždy vzdálí mnohým přátelům.

Teigovo svědectví je neúprosné: Nezval vyvolal diskuzi o moskevských procesech a sovětských politických čistkách, v níž se vehementně postavil za jejich oprávněnost; svou řeč měl nadto doprovodit urážlivými výroky proti přítomným. Atmosféra zhoustla a došlo na argumenty, které vzhledem k "temperatuře debaty" nemohly být "pouze teoretické"... (Razanci odpovědi, jíž se mu ze strany Jindřicha Štyrského mělo dostat, Nezval později bagatelizoval posměšným tvrzením o tom, že šlo pouze o "špatně vyměřené vymrštění židle, vystřídané [Štyrského] útěkem".)

O dva dny později se Nezval pokusil formou tiskové zprávy surrealistickou skupinu rozpustit. Ta však odpoví zamítavým prohlášením a surrealisté pokračují v činnosti bez jeho účasti. Ač je konflikt vyhrocen především mezi Nezvalem na jedné straně a Karlem Teigem, Jindřichem Štyrským, Toyen a Bohuslavem Broukem na straně druhé, Nezvalův postoj kritizují a svou sounáležitost se surrealistickou skupinou vyjadřují i další tvůrci - Jindřich Honzl, Konstantin Biebl... Nezval se rozhodne vyrovnat si účty na stránkách právě vznikajícího rukopisu. V teoretických kapitolách Pražského chodce se proto snaží zpochybnit surrealistický ideál spočívající v syntéze skutečnosti a snu. V osobně laděných partech pak čtenáři jistě neunikne zastřené zpřítomňování těch, pro něž sice nezná jméno, ale které zarytě nazývá "přechodnými přáteli". Vycítíme-li za těmito formulacemi kromě hněvu i tlumený tón nostalgie, bude nám jasné, že rozchod se surrealisty nebyl Nezvalovi pouze hlasitým furiantským gestem, ale že měl i svou konfliktní hloubku.

Od prvních odstavců prostupuje textem přízrak blížící se války. Erotická dobrodružství podbarvuje úzkostí, když se pohled kavárenského hosta zvedne k obloze plné vlaštovek připomínajících nepřátelská letadla. A zatímco psaní pokračuje, zatímco ubývají "zásoby papíru, který je určen na rychlé ukončení této knihy", mění se i charakter zápisů. Lze sledovat, jak postupně přestává být Pražský chodec básnickou mapou města, jak ztrácí charakter literárního obrazu a stává se čímsi, co si klade nárok na svou vlastní - paralelní - existenci. Autorovo starostlivé tušení, že dříve či později bude muset padnout poslední "olověná tečka za slovo konec", a současně jeho neustálé oddalování této finální nevyhnutelnosti, ba dokonce jistá neschopnost psaní definitivně uzavřít - to vše lze číst právě pod tímto úhlem pohledu. Zdá se totiž, jako by text v očích básníka, jehož astrologické tabulky naučily chápat svět jako síť analogií, natolik prorostl s osudem Prahy, natolik zbytněl (těch jídel a nápojů, jimiž Nezval své psaní gurmánsky sytí!) do vlastního, a přeci se svým dvojencem nerozlučně spojeného tvaru, že konec v nepravý čas by mohl milovanému městu přinést neblahé následky. Závěrečné věty knihy toto nepřímo vyslovují. Vždyť ač je válečná katastrofa takřka neodvratitelná, loučí se Nezval v čase, který mu přeci jen symbolizuje naději.

Jakub Sedláček (editor)