Nakladatelství Labyrint - Revue - Almanach - Bedekr - Labyrint -

Christian Morgenstern: Galgenlieder / Šibeniční písně (Labyrint, 2000)
Přebásnil Egon Bondy

Dva oslové

Smutný osel hrozně hýká
a svému manželu říká:

"Já jsem hloupý a ty taky,
pojďme umřít - jaký fraky!"

Však dosud - toť běh světa tklivý -
jsou oba spokojeně živi.

Dva kořeny

Dva kořeny v lese leží,
baví se, jak život běží.

Co nahoře šumí v listí,
to se tady dole zjistí.

Veverka plete punčochy
pro ty dva staré lenochy.

Ten jeden řekne knik. Ten druhý knak.
Druhý den pokračují pak.

Jak si šibeniční dítě pamatuje měsíce

Jelen
Úrok
Přes zem
Buben
Klepem
Čeřen
Červoňec
Prsten
Za tři
Řemen
Psychopad
Sirotčinec

Christian Morgenstern / Egon Bondy: Galgenlieder / Šibeniční písně
(Labyrint 2000) - autor poznámek a editor: Martin Machovec

Bondy - překladatel?

Zbyněk Fišer, v letech 1949 až 1989 tajný básník Egon Bondy, je dnes znám jako veskrze opovrhovaný, extremisticky vyhrocený kritik současných českých i světových poměrů, jenž se ostentativně a provokativně hlásí k revolučnímu marxismu. Existuje též jakési povědomí o Bondym-filosofovi, především autorovi v roce 1999 opětně publikované Útěchy z ontologie, rovněž o Bondym-pisateli šesti svazků dějin evropské i mimoevropské filosofie - a konečně i o Bondym-básníkovi a prozaikovi, a to především díky skutečnosti, že revival skupiny Plastic People stále a znova uplatňuje některé skladby na Bondyho texty. Avšak Bondy-překladatel?

Začněme od začátku: Zbyněk Fišer (nar. 20. ledna 1930) dospíval z dítěte v jinocha za Protektorátu, patří tedy ke generaci, u níž jistá znalost němčiny byla ještě samozřejmostí. K jazyku okupantů ovšem tehdy většina Čechů cítila odpor: to nebyl případ mladíčka, o němž dospěvší básník posléze opakovaně dosvědčuje, že o verše se pokoušel již od dětských let. Tyto jeho pokusy se sice nedochovaly (nejstarší známé Fišerovy básnické texty pocházejí z r. 1947), skoro šest desetiletí však jakoby zázrakem přečkal jeho německy psaný Tagesbuch z let 1943-1946, jenž sice vnáší jen málo světla do geneze básníka, svědčí však o tom, že mladík Z. F. byl němčinou fascinován, že se již tehdy jaksi snažil stát se bilingvním. Že svůj postoj Z. F. nepřehodnotil ani po válce, kdy protiněmecká hysterie šla často až tak daleko, že lidé vystupovali s vážně míněnými návrhy, aby substantivum Němec se psalo s malým n, ba ani po Vítězném únoru, který mj. přispěl svou trochou k tomu, aby ze surrealistického epigona Fišera se stal "Ersatzjude" Bondy - "totálně-realistický" básník podzemní Edice Půlnoc, o tom svědčí nejen jeho překlady Morgensternovy poesie, ale též mnohé vlastní německy psané básně z počátku let padesátých, vyskytující se v jeho sbírkách Trapná poesie (1950-51), Dagmara aneb Nademocionalita (1951) a především v obsáhlém souboru Für Bondys unbekannte Geliebte (1951), v němž nacházíme již rozsáhlé německy psané útvary - a to jak veršem, tak prózou. A právě ve sbírce posledně jmenované nalézáme též mnohé reminiscence morgensternovské...

K němčině se ovšem Bondy vrací po celý svůj život především jako čtenář, a to zejména v dobách svých filosofických studií v letech 1957-1961 na Karlově univerzitě, z kteréžto doby pocházejí jeho další dva překladatelské pokusy: jednak dnes ztracený výbor z díla slezského mystika Angela Silesia a dále text Rosy Luxemburgové K ruské revoluci, o němž E. B. uvádí, že jej překládal někdy na počátku šedesátých let, byť dochovaný rukopis vychází z německého vydání z r. 1974 starší vrstvu tohoto překladu tvořily tedy zřejmě jen dnes ztracené fragmenty.

Od konce let šedesátých se básníkův a filosofův zájem obrací též k angličtině a jeho nejvýznamnějším plodem je překlad knihy Ericha Fromma You Shall Be As Gods (angl. vydání z r. 1966), z něhož úryvek vyšel ve 4. čísle časopisu Dějiny a současnost v r. 1969 (jímž vlastně E. B., byť pod svým jménem občanským, jako překladatel debutoval) a o jehož knižní publikaci se uvažovalo ještě v r. 1970, z čehož ovšem v důsledku tehdejší "normalizace" kulturně-politických poměrů již sešlo. O deset let později pak zásluhou Jana Schneidera, který se po celá 70. a 80. léta intenzivně věnoval šíření ineditní literatury, se tento Bondyho překlad objevil v podobě samizdatové (Budete jako bohové, 1980), aby byl pod stejným titulem konečně publikován v pražském NLN (1993). Potěšitelné v souvislosti s tímto překladem též je, že z doby, kdy Bondy na textu pracoval, tj. z r. 1968, se dochovala i jeho korespondence s autorem díla, jež se mj. týká i různých překladatelských problémů.

Bondyho podíl na překladu Tao te ťingu od Berty Krebsové z roku 1970 (Krebsová v tehdejším vydání vyjadřuje svůj dík mj. i Zbyňku Fišerovi za "nespočetné a často prudké a nesmiřitelné diskuse, kdy opětovně přicházel s připomínkami týkajícími se základních problémů taoismu") je asi nutno spatřovat především v rovině filosofické interpretace čínských pojmů, nikoli v účasti na vlastní práci překladatelské. Totéž je zřejmě možno konstatovat i o jeho účasti na dalším překladu téhož díla, tentokrát od slovenské sinoložky Mariny Čarnogurské: O Ceste TAO a Jej tvorivej energii TE (1993).

Dalším Bondyho překladatelským dílem byl výbor z poesie jeho milovaného Mao Ce-tunga, jenž vyšel opět samizdatově (Mao Ce-tung: Poesie, 1977), a to hned ve dvou rozličných verzích. V edičních poznámkách těchto samizdatů nacházíme též upozornění, že "s jazykovou pomocí J. S.-s. přeložil a poznámkami opatřil Egon Bondy". Maovu poesii ovšem E. B. nepřekládal z čínštiny, ale "z různých evropských jazyků", jak stojí tamtéž. Tento jeho překlad doposud nebyl oficiálně vydán.

Z 90. let, kdy Bondy přesídlil z Prahy do Bratislavy, pochází pokus přeložit poesii německého básníka Michaela Guttenbrunnera, který, pokud je nám známo, ztroskotal na nezájmu českých, případně slovenských nakladatelů o vydání, a dále poněkud kuriózní překlad deseti básní Lawrence Ferlinghettiho (z nichž všechny přeložil již v 60. letech Jan Zábrana), který vyšel ve výtvarně skvostně pojednané česko-anglické publikaci Lawrence Ferlinghetti: I Am Waiting v bratislavském nakladatelství Silberman jako bibliofilie (1998).

Bondyho překladů je tedy již celá řada, což však celkem nic nemění na skutečnosti - zejména porovnáme-li tuto jeho práci s obrovským rozsahem jeho vlastního díla básnického a filosofického -, že E. B. zůstává především překladatelem příležitostným, překladatelem tak říkajíc "z vlastní potřeby". Je ostatně možno doložit, jak ten který Bondyho překlad (snad s výjimkou posledně jmenovaného, kde pravděpodobně šlo o zakázku) vždy korespondoval s tou či onou složkou jeho vlastního díla.

V tomto ohledu jsou Bondyho překlady mj. též velice významným pomocníkem při interpretaci díla Bondyho-básníka a Bondyho-filosofa.

MORGENSTERN A BONDY

Bondyho výbor z díla Christiana Morgensterna (1871-1914) byl po desetiletí především hrabalovskou legendou. Skutečností však je, že tento výbor vyšel v únoru 1951 "jako šestý svazek edice půlnoc", a to zřejmě v počtu čtyř exemplářů, jenž byl pro tuto podzemní, ilegální edici obvyklý. V tiráži onoho samizdatu je též uvedeno, že texty k překladu byly vybrány z "...kompletního vydání: alle galgenlieder von christian morgenstern berlin 1933".

O historii překladů Ch. Morgensterna do češtiny nacházíme nejpodrobnější informaci v publikaci Morgenstern v Čechách. 21 proslulých básní ve 179 českých překladech 36 autorů (nakladatelství VIDA VIDA, 1996), jejímž editorem byl Petr Komers. Shrnujeme: Morgensternovo jméno k nám pronikalo již od počátku 20. století (Jar. Kvapil, J. Novák, Fr. Bíbl, Em. Lešehrad, Fr. Klein, Michal Sedloň), avšak nikoli v souvislosti s jeho poesií nonsensovou, pouze symbolistní, hymnickou. Zřejmě prvním překladatelem, který se pokusil o Morgensternovu poesii nonsensovou, byl Jindřich Hořejší, jenž přetlumočil pět jeho textů (1926). Dalších pár maličkostí přeložili ve 30. letech doložitelně E. A. Saudek a Vladimír Holan (údajné Hoffmeisterovy a Mathesiovy překlady se Komersovi nepodařilo objevit a neověřen zůstává i překlad tří nonsensových textů od Viléma Trčky, které měly - snad též ve 30. letech - vyjít v edici Domovy, řízené Jiřím Kadlecem).

Z Bondyho předchůdců, kteří se vlastním Morgensternovým dílem začali zabývat zevrubně, je nutno jmenovat především Ludvíka Kunderu, který, jak opět uvádí Komers, již v r. 1944 vydal celého Palmströma "černým tiskem", tj. zřejmě v jakémsi protektorátním samizdatu, a ve stejné době přeložil i "několik desítek věcí z jiných M. sbírek". Tyto překlady prý nikdy nevyšly pohromadě, a představují tedy další dluh, jejž v dané oblasti ještě máme. Řada Kunderových překladů byla však údajně publikována časopisecky již před r. 1948. Dalším významným předchůdcem je Emanuel Frynta: ten prý přeložil "několik desítek věcí, počínaje rokem 1945 /.../, z nichž doposud vydáno 14". Fryntovy překlady byly však realizovány vesměs až v 60. letech v různých inscenacích. Tedy další vydavatelský dluh. Posledním důležitým jménem v této řadě je Jiří Kolář, který, jak píše náš později nejvýznamnější morgensternovský překladatel Josef Hiršal ve své předmluvě ke Komersovu výboru, byl na Morgensterna upozorněn Janem Kotíkem (mj. též původcem několika málo morgensternovských překladů) a sám zase na něj upozornil právě Hiršala. Kolářovy překlady se však bohužel nedochovaly, takže jeho jméno je tu nutno citovat spíše jaksi "pod čarou".

K Bondyho překladatelským současníkům, vlastně spíše bezprostředním následovatelům: Josef Hiršal uvádí, že se Morgensternovo dílo "...pokoušel /.../ od padesátých let po celých patnáct roků /.../ přiblížit českým čtenářům". O Zbyňkovi Sekalovi píše Komers, že se "na M. vrhl počátkem 50. let, prý ve snaze přeložit některé básničky lépe než Bondy". Sekal údajně přeložil asi 20 až 30 textů, které nebyly (krom sedmi v Komersově výboru) nikdy nikde publikovány.

Ostatní jména v enumeraci morgensternovských překladatelů spadají již do dob daleko pozdějších.

Co z výše jmenovaného mohl znát básník-překladatel Bondy kolem roku 1950? Snad některé překlady Kunderovy, ale to bude asi tak vše. K osobnímu kontaktu Bondyho s Kolářem či Hiršalem nikdy nedošlo a o jejich rukopisných překladech se teoreticky E. B. mohl dozvědět až od Hrabala, což ovšem jeho vlastní překladatelskou práci již nemohlo ovlivnit: k prvnímu setkání Hrabala s Bondym dochází někdy na podzim r. 1951, tedy několik měsíců poté, co jeho "Šibeniční písně" jsou již na světě. S Hiršalem se ovšem Hrabal seznamuje až v r. 1955. Zbyněk Sekal byl Bondyho přítelem již od konce let čtyřicátých, ale jeho překlady Morgensternovy poesie vznikaly - jak sám sdělil Petru Komersovi - až jako odezva překladů Bondyových. Takto tedy zhruba vypadá historický kontext, z něhož je patrno, že Bondyho konvolut téměř osmdesáti překladů Morgensternových textů byl v r. 1951 dílem značně průkopnickým a objevným - vždyť šlo o do té doby nejrozsáhlejší český výbor z nonsensové poesie tohoto německého básníka.

Ex post se také ukazuje, že velký význam oněch překladů spočívá i ve vlivu, jaký Morgenstern od r. 1951 měl na vlastní Bondyho poesii, na utváření jeho poetiky. (V tomto ohledu může být též mimořádně zajímavé pokusit se vysledovat obdobné vlivy u dalších morgensternovských překladatelů, kteří též jsou osobitými tvůrci vlastní poesie - zjistit tedy jakýsi "druhý život Morgensterna v Čechách".) U Bondyho je totiž vliv práce na Morgensternovi na vlastní poetiku zcela očividný a ke studiu v tomto směru má posloužit právě přítomný svazek. Upozorňujeme zde alespoň na několik nejnápadnějších míst.

Především jde o pravděpodobnou inspiraci pro sám název samizdatové edice, v níž Bondyho Morgenstern vyšel. Edice Půlnoc, v níž vycházely samizdatové svazky v letech 1949-55, přinášela hlavně básnická díla svých dvou protagonistů a tvůrců: Egona Bondyho a Ivo Vodseďálka.1) Za bezprostřední zdroj této inspirace se sice nejspíše považuje francouzská odbojářská Les Editions de Minuit z let čtyřicátých, avšak symboličnost názvu má pravděpodobně obsahovat i další aluze. Stojí jistě za povšimnutí, že např. titul textu Die Mitternachtsmaus (Hiršalova pozdější Půlnoční myš) zní u Bondyho Půlnoc!

Zřetelné morgensternovské inspirace, aluze, ba i parafráze jsou k nalezení zejména v Bondyho sbírkách Dagmara aneb Nademocionalita z února 1951 a Für Bondys unbekannte Geliebte, která přináší většinu ostatní žně ze stejného roku. Dále je též pravděpodobné, že i Bondyho vlastní reinterpretace Vodseďálkovy "trapné poetiky", tak jak její výsledky nalézáme ve sbírce Trapná poesie, jejíž texty pocházejí z doby od října 1950 do května 1951, nese stopy Morgensternova vlivu. Specifickou kapitolou je pak Bondyho časté užívání němčiny ve vlastních básnických textech na počátku let padesátých, o němž jsme se již zmiňovali: jedním z podnětů pro ně mu nepochybně mohla být právě práce překladatelská! Nejpodstatněji však dle našeho názoru zasáhl Morgenstern Bondyho svou "mytologií", tj. svými poetickými hrdiny Palmströmem a Korfem. Ohlasy těchto Morgensternových lyrických "druhých já" můžeme vidět jistě též v Bondyho skutečně-neskutečných postavách Dagmary, Marcely, případně Iva a posléze pak stále více a častěji v Bondyho pověstné "autopseudolegendě", tj. v Bondym Bondyho, jenž se stal básníkovým "souputníkem" na celý jeho tvůrčí život.

Pár konkrétních příkladů: Morgensternovy texty Na sever (str. 107), Západovýchodně (str. 109), Předspávaný zdravotní spánek (str. 111), Koule (str. 113), a především Dennonoční lampa (str. 119) a Čichové varhany (str. 123) vykazují značnou podobnost s některými Bondyho básněmi především ze sbírky Dagmara... Tak např. textu Čichové varhany je následující Bondyho báseň zřetelně jakousi parafrází: "Dagmara je vyzbrojena znalostmi marx-leninismu / Kontemplujíc / nalézá marxistické řešení kinematografu / Marx-Dagmařin kinematograf / dá se uskladniti / i v nejmenší domácnosti / Dagmara sedí u stolu / a vynalézá / kinematograf za kinematografem". Velkou inspiraci Morgensternem vykazuje dále např. tento Bondyho německý text: "Dagmara / macht eine grossartige Erfindung / Nach mitschurinischen Methoden / hat sie die Zimmerlinde / ins Lindezimmer / umwandelt / Sie setzt sich und schreibt nach Moskau".

Bondyho "sen svazačky" z textu s incipitem Co to má Jula Fučík v kalhotech ze sbírky Trapná poesie může zase být narážkou na Morgensternův "žal hospodyně" z básně Strašidlo (str. 185), kterýžto text ostatně nepochybně posloužil Bondymu též jako inspirace pro jeho daleko pozdější Pravdivé příšerné příběhy. Za porovnání jistě stojí i Bondyho Legendy ze sbírky Für Bondys... s Morgensternovými Čtyřmi legendami, z nichž dvě v Bondyho překladu můžeme zde najít na str. 197 a 199. Morgensternův text Z inzertní stránky novin z roku 2407 (str. 209-215) je dále pravděpodobným vzorem mystifikačních reklamních doporučení Spisy Egona Bondyho ze sbírky Dagmara... A ještě v roce 1956 nachází Morgensternův text Symbol člověka (str. 195) ohlas v Bondyho básni s incipitem Všechno zlo pochází z lásky.

Podobností bude nepochybně více a přenecháváme tímto budoucím morgensternologům a bondyologům, aby je vysledovali detailně. Pro tuto chvíli se spokojme s konstatací: řada Bondyho textů z 50. let - a shodou okolností právě mnohých těch, které od konce let šedesátých začaly postupně vcházet do povědomí veřejnosti díky recitačním večerům Radima Vašinky v divadle Orfeus (1968-71) a posléze též díky svým zhudebněním skupinou Plastic People - vlastně zprostředkovávala vliv poesie morgensternovské. Jistou výseč tehdejšího Bondyho básnického díla je s trochou nadsázky možno považovat i za jakési "ohlasy písní morgensternovských", a to ovšem v tom nejlepším slova smyslu.

Vlastní Bondyho překlady Morgensterna byly však po desetiletí téměř naprosto neznámy. Sám Bondy na ně s odstupem let měl tendenci nahlížet až přehnaně kriticky, považoval je za jakýsi "hřích mládí". Četl je a nadchl se jimi ovšem Bohumil Hrabal, který se o nich také v různých svých dílech opakovaně pochvalně zmiňoval.2) A právě Hrabal tyto Bondyho překlady v roce 1955 věnoval Josefu Hiršalovi, u něhož tedy zřejmě byl po čtyřicet let uschován jeden ze dvou dochovaných exemplářů "půlnočního" vydání. (Druhý - neúplný - svěřil E. B. pisateli těchto řádků někdy v letech osmdesátých.)

Z Hrabalova a Hiršalova zdroje pak pochází první vlastní průnik Bondyho překladů na veřejnost. Stalo se tak v inscenaci Šibeničních písní v brněnském divadle Husa na provázku v režii Evy Tálské, jejíž premiéra se konala 10. 3. 1994. Tálská do inscenace zařadila Bondyho překlady Houpací židle na opuštěné terase, Mezi časy, Kabát, Estetická lasice a Ne!, z nichž první, třetí a čtvrtý dokonce v námi nepublikované první verzi, neboť Hrabalův-Hiršalův (jediný ovšem kompletní!) exemplář byl "nedotčen" pozdějšími Bondyho škrty a rukopisnými opravami. V programu k této inscenaci byl dokonce mj. i jeden Bondyho překlad publikován - Houpací židle. Teprve tedy až v roce 1994 definitivně přestává být morgensternovský překladatel Bondy Hrabalovou smyšlenkou!

Druhým "průnikem" byl Komersův výbor z r. 1996. Zde z Bondyho překladů vyšly: Trychtýře, Velvaryba... (Hiršalova Velrybaba...), Dva kořeny, Koleno, Rýma, Tanec, Jak si šibeniční dítě..., Km 21, Estetická lasice (v Hiršalově překladu lasička) - ta dokonce ve dvou variantách - původní a opravené, Koule, Tyčkový plot - opět ve dvou variantách, Strašidlo a Ne!. Podkladem pro tento výbor byl již druhý, překladatelem kdysi opravený a proškrtaný exemplář.

EDIČNÍ POZNÁMKA

Naše edice Bondyho výboru z Morgensternovy nonsensové poesie je prvním vydáním, v němž je tento výbor z roku 1951 otištěn jako celek, obsahuje tedy všech 78 textů, které z Morgensternova díla do února 1951 Bondy přeložil.

Vycházíme z vydání v samizdatové Edici Půlnoc (1951). Jde o strojopis formátu A5 o 106 vesměs ručně paginovaných stránkách, na jehož titulním listě stojí: "CHRISTIAN MORGENSTERN / ŠIBENIČNÍ PÍSNĚ / výbor z díla / přeložil Egon Bondy / praha 1951". Na poslední stránce samizdatu se v jednom z dochovaných exemplářů nachází "tiráž": "christian morgenstern / šibeniční písně / podle kompletního vydání: alle galgenlieder / von christian morgenstern 1933 / přeložil egon bondy / vyšlo jako šestý svazek edice půlnoc / v únoru 1951 v praze". Tento samizdat dnes existuje ve dvou exemplářích, které jsou oba průklepem téhož strojopisného originálu: 1/ exemplář kompletní, co se textové části týče (chybí jen list s tiráží), avšak překladatelem neopravovaný, který byl uložen u B. Hrabala a posléze u J. Hiršala, nyní v Literárním archivu PNP, 2/ překladatelem opravený exemplář, avšak nekompletní, který byl uložen u E. B. a od 80. let u Martina Machovce. Tento exemplář, v němž se nachází množství překladatelovou rukou tužkou psaných vpisků, škrtů a oprav a z něhož vysoce pravděpodobně sám E. B. kdysi též několik listů vytrhl (paginace porušena, neodpovídá soupisu titulů v obsahu) - zřejmě ve snaze definitivně zahladit stopu překladů, s nimiž nebyl spokojen a které hodlal zcela přepracovat (to se ovšem nestalo skutkem ve všech "vytržených" případech, o čemž informujeme v Komentářích), se stal podkladem vydání našeho. Jde tedy o vydání "poslední ruky", byť tato "poslední ruka překladatelova se dotkla svého díla zřejmě ne o mnoho později, než bylo vydání v Edici Půlnoc pořízeno, patrně ještě v první polovině let padesátých, ovšem zřejmě až poté, co Bondy odevzdal Hrabalovi exemplář neopravený, což se mohlo stát až v době od podzimu 1951, vysoce pravděpodobně však před rokem 1955, kdy Bondy s Hrabalem i s většinou ostatních svých tehdejších přátel pravidelné kontakty přerušil.

Několik špatně čitelných míst v rukopisných vpiscích nám pomohl rozluštit sám E. B., který také souhlasil s jistou mírou "modernizace" českého pravopisu z počátku let padesátých. Dnešnímu úzu jsme tedy přizpůsobili především psaní genitivní předložky sŽz, dále psaní z a dodávání délek v cizích slovech (např. posiceŽpozice, musaŽmúza, viseŽvize) dále jsme se snažili důsledně rozlišovat zájmenné příslovce jakoby od spojky + kondicionální částice jako by. Co se interpunkce týče, doplňovali jsme ji v souladu s platnými pravidly v těch případech, kdy v přeložených textech byla "většinová", tj. tam, kde její počet svědčil o tom, že vynechávka je jen přehlédnutím, nedopatřením. Podle českého úzu klademe také čárku oddělující přímou řeč ve větě hlavní před uvozovku, a to i v německém originálu: v němčině, pokud je nám známo, je tento úzus možný. Však tam, kde překladatel rušil - zřejmě v souladu se svou vlastní poetikou - interpunkci (a uvozovky) zcela, do jeho koncepce nezasahujeme, byť pak nesoulad s originálem je dosti markantní. Vypsané víceslovné číslovky píšeme vždy "neslitě", víceslovně.

Oporou naší ediční koncepci (a též pomocí při dešifraci některých rukopisných oprav) nám byl mj. též nedatovaný strojopisný separát - soubor nepaginovaných volných listů - z archivu Ivo Vodseďálka, jenž je vysoce pravděpodobně výsledkem přípravy jakéhosi druhého samizdatového vydání Bondyho překladů Morgensterna: strojopisy formátu A4 (na rubu jednoho listu je jasně identifikovatelnou Bondyho rukou psaný vzkaz, který však nemá s přeloženými texty žádnou souvislost) obsahují totiž vesměs ty Bondyho nové verze překladů Morgensternových básní, které byly v jednom z dochovaných exemplářů překladatelem nějak opravovány, revidovány. A právě zde je vesměs - správně dle pravidel - interpunkce doplňována, byť v původních rukopisných opravách tomu tak ještě není. Věříme proto, že jsme při jejím jednotlivém doplňování postupovali v souladu s intencemi překladatele.

V separátu se nacházejí tyto texty: Šibeničníkova píseň pro Žofii..., Ne!, Modlitba, Pátýpřesdevátý, Měsíční ovce, Havran Ral, Problém, Trychtýře, Tanec, Koleno, Bim Bam Bum, Estetická lasice, Houpací židle..., Nebe a země, Velvaryba..., Měsíční věci, Štika, Noční taškář..., Dva oslové, Laťkový plot a Sen služky.

Problém zde představuje text Havran Ral, jenž je jedním z těch, které byly z "půlnočního" vydání vytrženy. Byť je téměř jisté, že text v separátu je pozdější, že je výsledkem revize textu vydání z roku 1951, ponecháváme onu původní verzi na svém místě (tj. přejímáme ji z exempláře Hrabalova-Hiršalova). Avšak druhou variantu - doposud zcela neznámou - přetiskujeme v Komentářích.