Nakladatelství Labyrint - Revue - Almanach - Bedekr - Labyrint -

PŘEDMLUVA LUDVÍKA KUNDERY

ROZPOMENUTÍ

Želary Květy Legátové, románové dílo překvapivé novosti a těšící se navíc spontánnímu ohlasu, vstoupilo mezi čtenáře, a to početné, s rádoby osobitým komentářem jako prvotina dvaaosmdesátileté stařenky, hotový to dar nebes. Dobová móda přibarvit vše, a zjevení uměleckého díla zvláště, je prostě dravě slepá, redaktoři jako by se příliš nenamáhali porozhlédnutím, jako by nekladli otázky a neprolistovali si ani slovníky, byť staré. Jako by neexistovala zdravá zvědavost; zato bují nezdravé zalíbení ve fámách anebo rovnou ve výmyslech.

Květa Legátová, pravým jménem Věra Hofmanová, nespadla z nebe, nýbrž dala o sobě vědět záhy po roce 1945, popis její autorské prehistorie se pohříchu neobejde bez slůvek prý, asi, patrně, možná... Zdá se, že brzy podlehla kouzlu rozhlasu, a tím se poněkud zneviditelnila, neboť pro mnohé "posuzovatele" byl a je rozhlas "poněkud málo". Jisté však je, že rozhlas, o němž mluvíme, byl konkrétně brněnský a že debut tam přešuměl v červnu roku 1948 hrou Olga Jeglovičová. Více zatím nevíme a k padesátým létům se ještě vrátíme.
Sledujíce cestu autorky rozhlasových textů a her, musíme zaznamenat především šedesátá léta, kdy se asi realizovala i nerealizovala nejedna hra vzniklá v letech padesátých. Jisté je, že Věra Hofmanová coby Věra Podhorná (příjmení od přítelkyně) tehdy patřila k takzvané brněnské "škole" rozhlasové hry, k volnému zhoufování zhruba půl tuctu autorů, které "dal dohromady" básník Karel Tachovský (1926"1989), jenž v literárně-dramatické redakci brněnského rozhlasu postupně vystřídal Oldřicha Mikuláška a Jana Skácela. Ke zmíněnému houfu patřili kromě Tachovského a mé maličkosti: Miloš Rejnuš (1932"1964), Antonín Přidal (*1935), Milan Uhde (*1936), zčásti snad Miroslav Skála (1924"1989) a Vlastimil Pantůček (1923"1995), s jistotou však Věra Podhorná (*1919) a Roman Ráž (*1935).

Dramaturgická práce v dílně brněnského rozhlasu se zprvu rozbíhala adaptacemi prozaických děl, cyklus tu vytvořily zejména vančurovské tituly. Navzdory nedostatku původní teoretické literatury o rozhlasové hře nebyla nouze o pokusy nejrůznějšího druhu, od formy víceméně pásma či reportáže přes různorodé náběhy k náročnějším experimentům až k vypjatě dramatickým "soubojům hlasů", v nichž názorové střety se přes polohy moralit přesouvaly až k otázkám existenciálním. V letech 1964"1967 se hledání kvalitativně vyhraňuje, vznikají díla jako Rejnušův Urhamlet, Uhdeho Komedie s Lotem, Přidalovy Všechny moje hlasy, ale i Sestra Věry Podhorné. Nelze nevzpomenout Tachovského vstupní "instrukce" novým autorům: "Nezapomeňte, že v rozhlasové hře nic není vidět, vše záleží na slově."

Porovnávat právě práci se slovem patří při retrospektivách "brněnské rozhlasové školy" k trvalým dobrodružstvím: tvarové bohatství, vynalézavost, chuť k novým postupům, invence... " v takové pojmy se po letech slévají mnohosměrné rozběhy brněnského autorského houfu. Úsilí ústí v dramaturgově komponování cyklických celků, z nichž trojhlasá Královská sonáta aktualizuje po srpnu 1968 trvalá dějinná traumata ve hrách ze života tří českých panovníků: Václava II., Karla IV., Jiřího z Poděbrad a Kunštátu. Následoval projekt her šesti či sedmi autorů na věcně dané téma osudu jedné "ztracené" starší ženy. Stihlo se ještě natočit část těchto děl, uvedení se však tyto hry dočkaly za ochabnutí cenzur teprve na samém sklonku let osmdesátých a zvláště pak v nabitém roce 1990.

V načrtnutých souvislostech se texty Věry Podhorné neztrácejí. Zdá se, že její vstupní rozhlasovou prací je Studentská komedie (1963), zmiňovaná Sestra (1964) se dočkala minimálně pěti recenzí (u rozhlasových her vždy událost nevídaná!), z nichž Rejnušova je nejbystřejší. Konstatuje, že v tomto dialogu německého lékaře s českou ošetřovatelkou "každá replika až přetéká obsahem, a přece je průzračně lehká", takže do textu "vstupuje celý svět. (...) Po Sestře musí rozhlas s Podhornou velmi vážně počítat." (Host do domu, 1964, č. 4)
U pilně píšící autorky je dnes nadmíru obtížné proniknout k datům, kdy ten který text vznikal a zdali a kdy se realizoval a vysílal. Tak lze například vznik hry Sestra hypoteticky posunout až do konce čtyřicátých či začátku padesátých let, totéž platí " snad! " pro hru Ta vteřina (asi nerealizované, mnohem později převzaté televizí). Třetí planeta, patřící mezi "experimentální texty", je pravděpodobně spjata s léty padesátými, v šedesátých vznikl zřejmě Zajatec a proudem dobové vlny absurdit poznamenaný Triumf Razumova, v sedmdesátých letech Ostrov slušných lidí (z cyklu pseudopohádek), z osmdesátých let v našem výboru žádná hra nefiguruje, zato v devadesátých letech Superkočka a zvláště Pro každého nebe patřící s jistotou mezi texty realizované a navíc ozdobené cenou Prix Bohemia. Alena Štěrbová, znalkyně historie rozhlasu na Moravě, uvádí pro brněnskou rozhlasovou tvorbu Věry Podhorné kromě Sestry a Té vteřiny ještě Dopis od chuligána (1965), Červenou náušnici (1967) a Vraždu v lomu (1970), ale dodává ještě: "a další hry..." Další hry!

Je jich bezpochyby dosti, ne-li mnoho, i bereme tento výbor jako náznak širokého jazykového a tematického rozpětí a neobvykle rozvinutého umu dialogu a konfrontuje kuse tyto ukázky s jazykem románu Želary. Oproti stroze kopaničárskému dialogu románu působí rozmluvy v rozhlasových hrách jako závratný "ping-pong" o mnoha polohách, v nichž jazyk sterými drobnostmi a dobovými souvislostmi (narážkami?) obráží určité vyhraněné prostředí " vědecké či "vědecké", lékařské, antické, v parodickém posunu rusky starosvětské, byrokraticko-andělské atd. Dlouhé sledy rozhlasových dialogů s bleskurychlými fintami "střihů", s náznaky i plnostmi ironie jsou přípravou, "školou" želarské lakoničnosti. Z virtuózní mnohosti vyplyne výmluvný fragment o dvou třech replikách, ze spousty perfektně odposlouchané i nastudované frazeologie se vyloupne moralita zhutněná třeba v rýpnutí nebo v ironickou otázku, ze záplavy vět zbude několik slov, v nich však "celý svět" (podle dávné Rejnušovy recenze). V neustálém komíhání mezi dobrem a zlem vystupují, podobny fantomům, postavy a tváře, v nichž nemůžeme nepoznat více či méně elegantní zrůdy z obou okupací a v jiných variantách z let padesátých a sedmdesátých. V rozhlasových hrách se prezentují bez psychologizujících popisů, toliko mluvou, rychlou výměnou replik, z nichž se často vyvalí špinavé "vlny zdola". V "želarské" próze stačí dvě tři slova, dva tři tahy a portrét je hotový.

Rozpomínání vyplavuje další pozapomenuté skutečnosti z předminulosti Věry Podhorné: dvě legálně vyšlé knihy, povídkové Postavičky (1957) a román Korda Dabrová (1961). Časově předznamenávají, provázejí a ukončují konvolut osmi próz uveřejněných v prvních třech ročnících Hosta do domu, tedy v letech 1954"56. A jakýmsi dovětkem tohoto pozastřeného údobí je v šestém ročníku Hosta do domu (1959) třístránková próza Vratislav Lipka a malá Bojarová.

Ludvík Kundera (Kunštát, listopad 2003)