NAKLADATELSTVÍ 
KULTURNÍ REVUE SPOLEČNOST PRO KULTURU
WWW.LABYRINT.NET tel. +420 224 922 422 LABYRINT@WO.CZ
KULTURNÍ REVUE SPOLEČNOST PRO KULTURUWWW.LABYRINT.NET
tel. +420 224 922 422 LABYRINT@WO.CZ KULTURNÍ REVUE SPOLEČNOST PRO KULTURU tel. +420 224 922 422 LABYRINT@WO.CZ
Nostalgie, opakování, rekonstrukce, transformace - čtyři možné prameny archeologického přístupu, který se v tomto čísle Labyrint revue pokoušíme zachytit. V opozici k spektakularizaci současné kultury stále více umělců rezignuje na produkci vlastních děl a místo toho se věnuje uspořádávání a analýze děl cizích. Slouží jim k tomu skutečně nalezené či fiktivní archivy obrazů a textů blízké i vzdálenější minulosti, jejichž archeologií tito umělci doufají přispět k porozumění současnosti. S tématem archeologie se zároveň otevírá celé pole možného zkoumání - nejen ve foucaultovském smyslu archeologie vědění, ale také v pojetí mediálním nebo žánrovém.
280 stran velkého formátu, barevné přílohy, 150 Kč
Umění je plné postav zralých mužů, kteří ztrácejí majetek, důstojnost, občas i život ve snaze znovu se dotknout magického začátku v podobě mladého, "nevinného" těla - Balzakův bankéř Nucingen, Daniel z Houellebecqovy Možnosti ostrova, nymfičkami posedlý Nabokovův Humbert Humbert, případně portréty "pošetilých starců" s dívkou na klíně a Smrtkou v zádech středověkého malířství. Náš zrak se obrací do minulosti, tam, kde se vše projevovalo v prvotní nerozlišenosti, kde jsme postrádali zkušenost, ale ne - slovy Waltera Benjamina - "auru" jedinečnosti. Přeneseno do širšího kontextu: Opakování, mechanická reprodukovatelnost přináší masovou dostupnost, ale za cenu absence jedinečného "tady a teď". Před sto padesáti lety řada Evropanů trpěla autentickou bídou, dnes je většině dostupný neautentický blahobyt. Reakcí je hledání posledních enkláv autentické aury na prahu krajnosti: extrémní sporty, Baudelairovy "umělé ráje", válka a zločin, Bataillovy transgrese.
Proto taková posedlost počátky, nejranější minulostí, návraty. Probírat se pozůstatky, hledat, kým jsme byli, snažit se to rekonstruovat. Zde se při pohledu nazpět, při pokusu znovu uspořádat celek na základě dochovaných fragmentů rodí archeologická metoda. Nejen archeologie jako pečlivá rekonstrukce minulosti, o níž v tomto čísle píše Zdeněk Vašíček a Jan Suk, ačkoliv ani ta by nikdy nevznikla bez silného pocitu nostalgie, bez nutkání hledat kořeny, vystopovat náš zestárlý a unavený svět v ještě zárodečném stavu. Archeologie je také odpovědí na tíhu (anebo nesnesitelnou lehkost) tradice, na hledání nových možností prostřednictvím toho, co už bylo, kterou nabízí postmoderna. Spočívá v hravém a ironickém vědomí, že minulost je archivem, s jehož jednotlivými položkami můžeme pracovat. Postmoderní umění je tak uměním transformace, rekontextualizace, remixu.
Nostalgie, opakování, rekonstrukce, transformace - čtyři možné prameny archeologického přístupu, který se v tomto čísle Labyrint revue pokoušíme - nezbytně fragmentárně, nevyčerpatelně - zachytit. V teoretické části prostřednictvím čtyř provázaných textů, od Benjamina po postmodernistu Hala Fostera. Na počátku je krize tradice, objevení její plurality - a možnosti formování nových tradic. Tam, kde končí Benjaminovy úvahy o filmu a fotografii, pokračuje André Malraux svým konceptem nové tradice, univerzálnější a dostupnější než kdy předtím. Dílo Michela Foucaulta představuje mezník pro každou možnou archeologii přítomnosti. Jeho redefinice dějin myšlení a odvážné tázání vede až na hranici nihilismu, zpochybňuje dosud dominantní ideu humanismu. Svou metodu nazval archeologií vědění, ačkoliv Sartre v jeho případě hovoří přímo o geologii. Na tyto úvahy navazují filmové texty. Autorka eseje o vidění ve Spielbergově Minority Report dotahuje "analogové" úvahy do digitální současnosti: "Film a fotografie sice otřásly režimem vidění a jistotou hodnot stanovených vztahem mezi originálem a kopií, ale až digitální obraz dokonal, co fotografie a film začaly. Digitální obraz koncept fotorealističnosti a indexiality rozleptává." Portrét režiséra-experimentátora Petera Greenawaye (UK) ukazuje na formující vliv filosofie 60. let, ať už v podobě filmových transgresí, nebo úsilím o rekonstrukci vizuálního diskursu 17. století.
Archeologií dětské vzpomínky je povídka Krisztiny Tótho-vé (H) i román Saši Stanišice (YU/D), návratem do dětství je rovněž ukázka z románu Pavla Rankova (SK). Opuštěné istrijské město vyvolává nostalgii Draga Jančara (SLO). Harry Mulisch (NL) se ve svém románu vrací až k biblickým Deskám s desaterem přikázání a konkrétní archeologická metafora kopání v zemi jako hledání i mazání paměti hraje zásadní roli v povídce Ngo Tu Lapa (VN), stejně jako vykopávky v podobě nechtěně připomenuté minulosti v ukázce z románu maďarsky píšícího Lajose Grendela (SK). Nepříliš častý literární žánr přináší ukázka z korespondence Michela Houellebecqa a Bernarda-Henriho Lévyho (F), oba autoři do něj vnášejí nová témata i styl, rychlý a těkavý, jehož jazyk už dávno necharakterizuje humanistická vytříbenost. Nabokovova přednáška nám autora odhaluje nejen jako souputníka ruských formalistů, ale také jako Barthesova předchůdce, jelikož čtení pro něj není ničím jiným než návratem k témuž textu a opakováním rozkoše, již nám přináší. O paměti románu hovoří nositel Nobelovy ceny Orhan Pamuk (TK). Konkrétní ukázku této paměti představují dva severské texty: ukázka z románu Hjalmara Söderberga Doktor Glas, k němuž se po bezmála sto letech vrací jiný švédský spisovatel Bengt Ohlsson, aby celý příběh převyprávěl z nové perspektivy. K iberoamerickému románu se vztahuje esej Carlose Fuentese (MEX); reprezentativním textem této tradice je Šalebný svět Kubánce Reinalda Arenase. Esej Jonathana Littella (USA/F), autora Laskavých bohyní, zkoumá archeologii válečného zážitku. Sestupem do podvědomí, ve smyslu freudovsko-jungovské archeologie vědomí, jsou i prózy Olgy Tokarczukové (PL), s níž přinášíme původní rozhovor. Rozsáhlá reportáž Eleny Lappinové (UK) je záznamem pokusu o rekonstrukci popřené lidské identity na základě dochovaných fragmentů. Literární část uzavírají texty českých autorů (Igor Malijevský, Radka Denemarková, Edgar Dutka a Karel Kuna) a komiksové zpracování melancholické povídky Haruki Murakamiho (JAP).
Výtvarnou část otevírá dvojí rozhovor s mladými českými umělci Zbyňkem Baladránem a Evou Koťátkovou, doplněný výtvarnými ukázkami. K tématu archeologie hledají klíč rovněž výtvarníci ze zahraničí: dvojice Jennifer Allora (USA) & Guillermo Calzadilla (CU), Goshka Macuga (PL) a Rakušané Florian Pumhösel a Mathias Poledna. Esej Františka Lesáka analyzuje mocensko-vizuální siločáry fenoménu spartakiádních cvičení. Za vizuální tečku lze považovat jednak portfolio skupiny LÁDVÍ, a pak také ukázky z časopisu FOUND, jehož cílem je rekonstrukce každodennosti na základě náhodných nálezů, čímž se dostáváme na začátek, k popelníku z eseje Stanislava Komárka, jenž letošní číslo revue otevírá.
Ondřej Kavalír
Stroj času neexistuje. Kdo tvrdí, že ho snad i ovládá, lže. Stejně jako v umění nebo v životě. A přitom po věcech a stavech, které nelze uchopit, přivlastnit si, prožít, tolik toužíme. Míra sebeovládání hraje vedlejší roli: Někomu pomáhá fantazie, někomu Bůh, jinému látky přírodního (či chemického) charakteru, někdo se uspokojí televizní estrádou, někdo četbou literatury, někdo zcela sám. Intenzita prožitků je vždy zcela individuální.
Hledáme až příliš často v minulých životech odpovědi na to, proč nás vzrušuje A., a proč neuspokojuje B. (přičemž za obě iniciály lze dosazovat jména lidí, zvířat, práci, sny atd., dle libosti), proč ne vždy rozumíme odlišnosti těch druhých, proč se opakovaně pouštíme do pátrání ve slupkách vlastní rodinné mytologie. Proč ji vůbec odkrýváme. Pro každého z nás má zkoumání soukromých vzpomínek, tahle "privátní archeologie příběhů", jinou hodnotu a důležitost; a to bez ohledu na míru představivosti, jak pestře může ovlivnit budoucnost.
Nevíme, s jakou radostí, nebo odporem jsme byli doopravdy přivedeni na svět. Ten okamžik je rozhodující. A také jakou mentální energii do nás předkové vložili, vědomě, či bez úmyslu. Proto se potloukáme mezi láskou a nenávistí, mezi nocí a dnem, mezi jing a jang, střídavě překvapeni lehkostí dojetí nad déja vu, jako by příběhy těch druhých byly i našimi příběhy. Svádí nás to k výpravám po neviditelných stezkách budoucí minulosti, vstříc náhradním prožitkům pod cizími identitami, kterých bychom se v případě nutnosti byli ale ochotni vzdát, anebo právě naopak.
Je dobrou zprávou pro umělce, pro všechny, kdo své nitro víceméně dobrovolně obracejí vně - hledajíce čtenáře, diváky a posluchače, zkrátka někoho, kdo schopnost záznamu jejich světů ocení -, že vedle konzumentů mainstreamové zábavy stále existuje dost těch, pro něž náročnost, originalita i jistá nesrozumitelnost není rozhodně překážkou. Těší nás, že máte o Labyrint revue zájem, že je komu nabízet jiné pohledy na kulturu, tedy i na život.
