Nakladatelství Labyrint - Revue - Almanach - Bedekr - Labyrint -

LABYRINT REVUE č. 21-22 | Téma: AUTOPORTRÉT

PRŮVODCE ČTENÁŘE PO LABYRINT REVUE č. 21-22

Vážení čtenáři,po roce se opět setkáváme nad novým vydáním kulturní revue Labyrint. Nové číslo je věnované Autoportrétu, čímž pokračujeme v tradici velkých tematických čísel posledních let (Ženy v umění, Společnost a kultura, Kultura velkoměst, Umění a kýč, Z periferie do center, Prostory pro život, Móda a umění, Utopie, Nebezpečné vztahy a naposledy Do It Yourself / DIY). A když mluvíme o Autoportrétu, je třeba připomenout další téma, které je s ním úzce spojené - totiž Samotu. Protože autoportrét jako způsob sebe-prezentace a zároveň přiblížení druhým jednak ze samoty vychází, zároveň nás do ní opět vrací, v modifikované podobě individuálních autoportrétů, které jsou novým druhem samoty - samoty vlastního obrazu mezi obrazy druhých. O skutečném vztahu samoty a těch, kdo si dovedně vytváří vlastní literární autoportréty, píše v úvodníku David Zábranský. Autoportrétu jako vizuálnímu aktu je věnován esej Jana Suka. O samotě v cizím jazyce a vytváření nového autoportrétu píše v ukázce se své knihy Ztracena v překladu americká spisovatelka polského původu Eva Hoffmanová. Že je naše téma úzce spjaté s tzv. intimním žánrem deníku se přesvědčíme např. u Susan Sontagové, ve fragmentech Radka Fridricha, Benjamina Tučka a Pavla Klusáka. Dvěma velkým osobnostem 18. století, které nám zanechaly své působivé literární autoportréty, jsou věnovány eseje předních evropských literárních kritiků Jeana Starobinského (Rousseaův exhibicionismus) a Haralda Weinricha (Paměti Giacoma Casanovy). Pro české čtenáře může být objevem kvazideníkový text Poláka Mariusze Wilka Severský deník, případně o něco odlehčenější ukázky z románů Francouze Davida Foenkinose a Švéda tuniského původu Jonasse Hassena Khemiriho. Černý humor a autoportrét ve stylu Becketta a Bernharda spojují také povídky mladých berlínských spisovatelů Martina Beckera a Mileny Ody. Jako v každém čísle i zde nalezneme několik rozhovorů: s německým spisovatelem Danielem Kehlmannem, českou režisérkou a prozaičkou Olgou Walló, výtvarníkem a autorem obálky letošního čísla Michalem Pěchoučkem. V ukázce z knihy Samotář Pascal Quignard francouzský autor se sobě vlastní zarputilostí zkoumá vztah samoty a díla. Novinkou je žánr literární reportáže, konkrétně Cizinec v cizí zemi, popisující americký pobyt kontroverzního francouzského prozaika Michela Houellebecqa.Tak jako každý rok najdeme v Labyrintu ukázky z románů a povídek různé jazykové provenience: tradičně francouzské (Danny Laferiére, Jonathan Littell) a anglické (David Mitchell), ale také nizozemské (Gerard Reve), polské (Mikołaj Łoziński), španělské (Jorge Zúňiga Pavlov) či běloruské (Max Ščur). Stranou nezůstala ani literatura psaná slovensky (Peter Bilý a Marek Vadas). Výtvarnou scénu dále zastupuje respektovaná česká fotografka a umělkyně Markéta Othová, ze zahraniční pak Francis Alys (Belgičan žijící v Mexiku), Wilhelm Sasnal (Polsko), Anri Sala (Albánec žijící v Paříži a Berlíně) a Rodney Graham (Kanada). Zvláštní část je věnována prestižní přehlídce současného umění documenta 12 (která se koná jednou za pět let v německém Kasselu), uvozené zasvěcujícím esejem uměleckého šéfa a kurátora Rogera M. Buergela). Labyrint také přináší ukázky současného street-artu a komiksu - Toy Box, Martin Fischer a Jakub Matuška aka Masker. K Vincentu van Goghovi a jeho autoportrétům se váže fiktivní malířův deník od Jana Hulskera a prozaický text Pierra Michona (Život Josefa Roulina). Autorem obsáhlého textu o vnímání současného divadla je Ján Šimko. Filmovému manifestu jako kolektivnímu autoportrétu se věnuje článek o hnutí Dogma 95, vztah filmového autorství a autoportrétu v individuální rovině je reflektován na příkladu novozélandského režiséra Petera Jacksona a filmovou sekci uzavírá fenomén extrémního samotářství v Japonsku - tzv. hikikomori.

Přejeme vám dobrou kulturní plavbu.

Labyrint revue / Autoportrét / Editorial (Joachim Dvořák)

V samotách vesmíru, toulám se bez cílů, doufám, že najdu krásu. Tmu zakousne blikající monitor počítače. Chvíli to vrčí zevnitř pod stolem, pak se ozve melodie a v krátkém okamžiku do modré plochy naskočí kostky domina malých barevných ikon. Poklepu zlehka na písmeno "e" se žlutou svatozáří. Jen pár nadechnutí a nikdo není sám. Uživatel je on-line. Nahlížet do neznámých pokojů a tajně koukat do zrcadel, v nichž se odraz až příliš často nepodobá realitě, není nepatřičné.

Stačí jen pozorovat a během několika vteřin se přetočí celé soukromé filmy. Příběhy nenápadné a nudné vedle těžko uvěřitelných a smutných. Storky nenaplněných vztahů, prostých rozčarování a fatálních omylů, ale i rozpustilé provokace plné nevázanosti a flirtů. Každý druhý by se rád viděl lepší, hezčí, šťastnější a tyhle virtuální pocity má naprosto ve své moci. Kdo chce, má možnost sestavit si jakýkoli autoportrét a samota ho k tomu přímo vybízí. Bez ohledu na to, že fyzicky sám není.

Dopřejte si novou identitu! Začněte od začátku! Born unhappy? Try again. Just do it!

Virtuální sebevědomí se opře o anonymitu a z nepraktického ostýchavého intelektuála s propadlou tváří se zrodí vysoký, charismatický, úspěšný podnikatel. Cynický obtloustlý IT specialista, který si nikdy po toaletě neumývá ruce, se rázem promění v žádostivou blondýnku s báječným vybavením. A tak dále. A tak dále. Někdy se dívám na tyhle stránky s inzeráty. Zajímají mě ty krátké příběhy, lidé do nich opakovaně zaklínají touhy, skrytá přání i sny. Naděje i chyby. Mnohdy pod různými jmény. Kdo ví, jak dopadnou, když nemají scénář.

S určitým potměšilým zaujetím pro detail si prohlížím životy těch druhých. Dobře vím, že se vždycky někdo dívá. Na kohokoli z nás. Svýma očima, aniž bychom my mohli ovlivnit vlastní obraz. Svůj portrét.

Labyrint Revue - již vyšlo