LAB-blog

Okurková sezóna

Pojem „okurková sezóna“ se dostal do češtiny, jako spousta jiných slov a dobrých mravů, od našeho velkého souseda ze západu. Podle slovníku pohádkářské dvojice bratří Grimmů (Deutsches Wörterbuch, 1. svazek 1854) jde o čas uprostřed horkého léta, kdy se sklízejí a nakládají okurky. Aby se to kompenzovalo, přišlo slovo die Gurke do němčiny v průběhu 16. století pro změnu z východu, z Polska (ogórek) nebo ze Znojma (Znaim). Důležité je, aby okurky byly správně naloženy. V přeneseném významu jejich charakteristická kyselá chuť (die Säure) provází často kauzy, příběhy a kachny (die Falschmeldung), které novináři o prázdninách vyhledávají. V zoufalé snaze přilákat pozornost čtenářstva zažívá jejich fantazie kruté okamžiky a někdy si musí vypomoci: tu dívkou, co se vrátila ze zkušené (die Blondiene), jindy prohnaným soudcem (der Richter) nebo třeba prosťáčkem božím (der Plebejer). Hned je dva tři týdny o čem psát. Ale zpět k jídlu – potrefená kachna (die Ente) se musí dobře upéci. To není jednoduché, a tak zkušené kuchařky připravují instruktážní návody s obrázky (der Comicstrip). Ty jsou poslední dobou mezi lidem velmi oblíbeny. Kachnu omyjeme, osušíme a posypeme zvenku i uvnitř solí a kmínem. Položíme prsíčky vzhůru do suchého pekáče (musí být kovový nebo skleněný a s víkem). Pekáč uzavřeme a vložíme do normální trouby. Teplotu nařídíme na 120 stupňů Celsia a pečeme 5 hodin aniž podléváme. Po pěti hodinách se nám objeví propečená kachnička s křupavou kůrkou, ležící ve směsici sádla a báječné šťávy. Guten Appetit!  

Hodnocení článku: (Celkem hlasů: 2, průměr: 3 z 5)

 Ukládám...

15. 8. 2008 v 18.23 | Žádný komentář | Přidat stránku do: del.icio.us | Jagg! | Linkuj! | Zobrazeno: 239x

Cesty k četbě jsou různé

„V té košili vypadáte báječně, jste zhubnul, že?“ chtěla mi zalichotit. Usmál jsem se. „Čtu teď velmi zajímavou knihu…“ a začal jí vyprávět o bestselleru I Can Make You Thin. Tahle vtipně napsaná příručka se dá shrnout do čtyř rad: 1) jez, jen když máš hlad; 2) jez to, co opravdu chceš a nejez to, o čem si myslíš, že bys měl jíst; 3) jez uvědoměle – vychutnávej si každé sousto a za 4) přestaň jíst, když cítíš, že máš dost. Studentka, jejíž tyrkysové šatičky velikosti lehké XL byly napnuty jako kůže na tváři Ivanky Trumpové, pohodila světlými vlasy a vytřeštila oči: „Fakt tohle jako funguje?“ Nebyl jsem si jist, zda vést konverzaci dál v lehké ironii či raději sestoupit k úrovni obrázkových magazínů a později se potěšit dary přírody… „Víš, to se dá zobecnit i na literaturu, v tom je síla knih o praktickém životě.“ Rozkošně se podívala a našpulila rty obkreslené rudou rtěnkou. „Takže: 1) čti vždycky, když máš na to chuť nebo jsi sama; 2) čti to, co tě zajímá a ne to, co ti doporučují v časopisech; 3) když se ti nějaká pasáž nebo kapitola líbí, klidně si ji zopakuj a vrať se k ní; 4) nečti, když můžeš mít na programu něco lepšího.“ Naklonila se ke mně, ucítil jsem směs sebevědomé vůně nějakého silného parfému, a zašeptala: „Myslíte, že když začnu číst, tak zhubnu?“ Hlavou mi prolétlo, zda by mohla mít literatura takovou moc. Cesty za čtenářem jsou nevyzpytatelné. Přikývl jsem a souhlasil, že na další schůzku přinesu seznam doporučené četby.

Hodnocení článku: (Celkem hlasů: 3, průměr: 5 z 5)

 Ukládám...

10. 5. 2008 v 3.30 | Žádný komentář | Přidat stránku do: del.icio.us | Jagg! | Linkuj! | Zobrazeno: 1,389x

Prdící pes Walter

Maria, vysoká blondýna s protáhlým obličejem a průsvitnýma očima v barvě letního nebe se naklonila přes roh barového stolu. „Říkám ti, nejlepší je dělat zvířata.“ Ucítil jsem Envy, v tom parfému se musela dnes večer snad vykoupat. „Nejlíp jdou psi a kočky.“ Přistrčil jsem před ní čerstvě plnou sklenku dvojitého ginu a pomyslel si, že takhle nějak se asi dělá špionáž. „Prostě si vezmeš nějakýho domácího mazlíčka, vymyslíš pěkný jméno, story a je to.“ Začal jsem se propadat do jejího výstřihu. Maria pracuje v jednom úspěšném newyorském nakladatelství v divizi dětských knih, a do Prahy si vyrazila na pár dní na výlet. Vypráví mi o jednom autorovi, který v převlečení za opičáka již několik let brázdí americká knihkupectví, aby při autogramiádách bavil děti. Prý je alergický na plyš, a tak mu nakladatel platí vysoké diety. Nebo o ženě, která na svá čtení bere obrovského chlupatého bernardýna. „Senzační úspěch měl prdící pes Walter (Walter the Farting Dog), škoda, že tu knihu vydala konkurence.“ Pečlivě naslouchám a přemýšlím, zda by tohle know-how šlo využít také u nás. Před nedávnem vyhrál prestižní Caldecottovu medaili titul Kitten’s First Full Moon. „Normálně dvacet stránek černobílých obrázků, jak malý kotě čumí na měsíc. V letních kurzech tvůrčího psaní naučej psát i tvou kočku,“ a Maria do sebe otočí poslední drink. Já mám ale psa. Půjdu se s ním poradit, jestli bychom do podzimu dokázali vymyslet nějaký bestseller.

Hodnocení článku: (Celkem hlasů: 2, průměr: 4 z 5)

 Ukládám...

1. 5. 2008 v 3.30 | Žádný komentář | Přidat stránku do: del.icio.us | Jagg! | Linkuj! | Zobrazeno: 1,017x

Lenka Reinerová - interview

Pražská německy píšící spisovatelka Lenka Reinerová (1916–2008) obdržela v listopadu 2006 Velký kříž za zásluhy Spolkové republiky Německo. Německý prezident Horst Köhler ocenil její celoživotní dílo a mimořádnou péči o německý jazyk. ROZHOVOR s LENKOU REINEROVOU vedla Pavla Köpplová (Lidové noviny, 30.11.2006)

Jak chutná pozdní sláva? V mém životě se odehrálo něco docela zvláštního. Nejdříve lágry, vězení, pak jsem nesměla vydávat knihy – jinými slovy téměř vše, co se dalo zakázat, mi bylo zakázáno. A najednou jsem dostala ve Výmaru Schillerring, pak mě vyznamenal Václav Havel, dostala jsem čestné občanství v Praze, potom Goethemedaili v Německu. No a teď jsem „známá“ a všichni mi říkají, že musím být šťastná. Je to divný.

Proč? Přece teď nemůžu říct, že od tohoto momentu jsem šťastná. Jsem ráda, samozřejmě. Ale dodnes se všemu spíše divím. Ten pocit se těžko vysvětluje. Na mě stejně nakonec udělá větší dojem obyčejné setkání. Nastoupila jsem do tramvaje a nějaký mužský hned vstal, a jak jsem si sedla, on se nakloní a zeptá se: nejste náhodou paní Reinerová? Já na to: náhodou jsem. A on: píšete? Říkám: píšu. A on: tak pište, máme vaše knihy rádi.

Stává se vám to často? Třeba mě ozařují na onkologii a najednou paní vedle povídá: vy jste mi povědomá, mám prosbu: nepodepsala byste mi svoji knížku? Víte, čekárna v onkologii, to je kapitola sama pro sebe. Sedí tam hlavně ženy, protože jde většinou o nádory v prsou, člověk se tam s některými setkává každý den. A najednou přijde paní, která stále pláče. A druhý den zas. To už jsem nevydržela a zeptala jsem se jí, zda je jí tak zle. A ona, že je deprimovaná. Prý už z toho, když sem jde suterénem. Tak jsem jí vysvětlila, že ordinace je dole, protože aparáty jsou těžké. Ale hlavně jsem se jí zeptala, zda si myslí, že jí bude líp, když stále pláče. Takhle jsem jí domlouvala a pak mi jednoho dne řekla, že je tu naposled, tak jsem jí popřála zdraví. Když jsem odcházela, ve vrátnici na mě čekala. Vytáhla bonboniéru s tím, že je to za to, že jsem jí pomohla. Já pak jdu domů a mám to všechno v sobě.

Vypůjčím si otázku od pána z tramvaje a zeptám se: píšete? Teď jsem odeslala německému vydavateli rukopis knihy. Nemá název, ale bude o čekání, o tom, že celý život na něco čekáme. Na jaře by ji měl česky vydat Labyrint.

Spisovatelům se někdy těžko odpovídá na otázku, proč vlastně píší. Jak je to s vámi? Já mám takový pocit, že jsem něčemu povinná – ale asi to pramení z toho, že jsem přežila tolik lidí kolem sebe. Když jsem začínala pracovat v redakcích, ocitla jsem se z ničeho nic mezi lidmi, kteří byli o půl generace starší než já. Třeba s Kischem jsem se seznámila, když mi bylo devatenáct a jemu padesát.

Už jste se smířila s tím, že jste spisovatelka? Dodnes se za spisovatelku nepovažuju. Neprotestuju proti tomu, protože by to bylo trapné, ale když se mě ptají, tvrdím, že jsem vypravěčka. Sáhnu do své zásoby zážitků, a pak to pochopitelně ztvárňuju, ale nemám potřebu si vymýšlet.

Většina vašich textů se točí v minulosti a v Praze… Hodně věcí je již vzdálená historie a mně je jasné, že lidi nechtějí a ani nemůžou pořád číst jen o strašných věcech. Když o tom člověk ještě chce, a podle mého názoru asi i má vyprávět, tak to musí dělat tak, aby to zajímalo i dnešní lidi. Jen si uvědomte: vždyť je to už šedesát let, co osvobodili Osvětim.

Jen minulost? S vaším životním příběhem? Jsem jediná z rodiny, která to přežila. Když přišla okupace, byla jsem v Rumunsku. Měla jsem se vrátit 14. března 1939, ale bydlela jsem v Bukurešti u přátel, kteří byli také novináři. Můj známý přišel večer z redakce a řekl mi: hele, ty se chceš zítra vrátit, já nevím. Nechceš zavolat domů? Tak jsem zavolala a díky tomu jsem naposled mluvila se svou matkou a mladší sestrou. Řekla mi tehdy něco, co i dnes, po všech těch letech umím zopakovat – Myslím, že by ses neměla ještě vrátit, vždyť jsi měla tu chřipku, tady bys neměla klid, dnes večer tu byli tvoji přátelé… Dešifrovala jsem si to a později se ukázalo, že pro lidi, kteří byli někde vytištěni černí na bílém, si přišlo gestapo už čtrnáctého večer, ještě dříve než vojsko. Díky tomu jsem ještě tady, ale celá moje rodina počínaje babičkou a konče mým osmiletým synovcem byla zahubena. Jen proto, že byli Židé.

Cítila jste se někdy předtím takhle ohrožená? Vyrůstala jsem v Praze v asimilované rodině, a tak asi do roku 1936 jsem si vůbec nebyla vědoma toho, že jsem Židovka. Chodila jsem do německého gymnázia ve Štěpánské, polovina žactva bylo židovských dětí a polovina z německých rodin, stejně byl složený i profesorský sbor. Nikdy nedošlo ke třenicím. To byla doba, kdy televize ještě nebyla a v rozhlase řval Hitler každý večer proti Tschechei. My zase jezdili do Sudet agitovat proti nacismu – a dělali jsme to úplně spontánně.

To muselo být krátce před mobilizací. Jak si ji vybavujete? Z tlampačů znělo provolání, a než skončilo, v ulicích už běželi muži s kufírkama do kasáren. Taky jsem utíkala na nádraží někoho vyprovodit a ani jedna ženská tam neplakala. Když jsem byla v Paříži a vypukla válka, tam na každém rohu ženy brečely, bylo to jiné. A když pak z toho v roce 1938 nic nebylo a hlásili to v rozhlase, tak si pamatuji, že na Národní zastavila tramvaj, řidič z ní vystoupil a odešel. Nic nemělo smysl…

O tom, jak jste prožila válku v emigraci, vyprávíte v knížkách. Jaká byla cesta zpátky? Vdala jsem se za Jugoslávce, lékaře Theodora Balka, který byl ve španělské válce jako lékař francouzské brigády. Přál si vrátit se po válce domů, do Bělehradu. V Mexiku byl s posádkou jedné lodi domluvený, že při první možné příležitosti nás vezmou s sebou. Jinak měli emigranti obvykle velké potíže vrátit se zpátky do Evropy, bylo to úředně komplikované a také náročné na peníze. Jeli jsme na kocábce, která nebyla o moc větší než parníky na Vltavě. Byla to nákladní loď, která nesměla mít cestující. U manžela nebyl problém, toho zapsali jako lodního lékaře. Ale co se mnou, když jsem navíc byla ještě v pátém měsíci? Nakonec mě zapsali jako pomocnou kuchařku.

Tak jste se tedy dostala do Bělehradu. Ano, porodila jsem tam dceru a vlastně hned od začátku jsem pracovala v českém vysílání rozhlasu. Byla jsem ale nešťastná, protože jsem byla jakoby za rohem od Prahy, ale nebyla jsem doma. Už jsem věděla, že zde nikoho nemám, ale stejně jsem tu chtěla být. A když v létě 1948 těžce onemocněl můj muž, kamarádi lékaři mi říkali, ať ho odtamtud rychle dostanu – jinak zemře. A tak jsem šla na naši ambasádu a během 48 hodin jsem manžela měla v Praze a za měsíc už chodil po Karlových Varech, vyléčil se. Přijela jsem za ním s dvouletou dceruškou a už jsme zůstali…

To se vám ulevilo, ne? Zpátky v Praze, o které tak často píšete. Po čem se vám stýskalo nejvíce? Před Hradem je zeď, u které člověk stojí a dívá se dolů na Malou Stranu. Tu jsem si pamatovala během celé emigrace. Když je teplo a člověk položí na tu zeď ruce, tak je prohřátá a ten příjemný pocit teplý, ale přitom drsný zdi pod rukama…. Když jsem zase mohla své ruce položit na tu zeď, tak jsem věděla, že jsem opravdu doma…

A přitom právě v Praze jste prožila i své nejhorší roky… V padesátých letech ve vězení v Ruzyni mi bylo opravdu nejhůř. Byla jsem v cele, v jakémsi sklepě, a to takzvané okénko bylo přesně na úrovni země. To vím, protože někdy šly kolem nohy a mluvily německy. Pak mě přehodili někam nahoru, tam zas bylo hrozné vedro. To bylo absolutně nejhorší. Na francouzské vězení, kde jsem byla, když nás zatkli v Paříži, na to jsem myslela jako na sanatorium. Taky nás hlídali mužský, neustále přilepený ve dveřích – po týdnech je to člověku úplně jedno, ať se kouká…. Ale je to ponižující i v takových maličkostech. Třeba když do cely, kde jsme byly dvě, dají dva nebo tři kousíčky toaletního papíru. Ani kousek mýdla nebo hřeben, kartáček na zuby – nic jste nemohla mít u sebe. Odvedli člověka k zubaři, samozřejmě se zavázanýma očima, připoutali mě ke křeslu. Něco vám dělají v puse, potřebujete si utřít sliny, ale nemůžete, protože máte připoutané ruce…

Kde člověk bere sílu přežít? Když jsem seděla v Paříži, byla jsem holka sama pro sebe. Teď jsem seděla v Ruzyni a měla jsem doma muže a dítě. To je nesrovnatelně horší, zejména kvůli dítěti. Představa, že bych jednou mohla přijít k výslechu a to dítě tam bude, byla děsivá. Jednou mi muž poslal fotografii ze dne, kdy dcera začala chodit do školy. Ten den jsem obrečela. Seděla jsem v koutě, vstala jsem, že se podívám na svou holčičku, ale vyšetřovatel mi snímek jen zdáli ukázal a po pár vteřinách řekl: už jste se dívala dost. Ale jednou jsem ho vyvedla z míry zase já, řekla jsem mu: a co uděláte, až půjdete do biografu a já budu sedět vedle vás? A on na to řekl – heleďte ženská, neblázněte…

A potkala jste ho? Ano, jednou u Anděla na refýži. Viděla jsem ho zdaleka, ale poznala jsem ho a blížila se k němu. Když jsem byla od něj asi dva kroky, poznal mě a pádil pryč. A potkala jsem ještě jednoho. Jednou v Pardubicích, kam nás odsunuli, jsem vzala svou dcerušku na obložené chlebíčky. Stouply jsme si k pultu u sloupů a já měla pocit, že se na mě někdo kouká: stáli tam dva chlapi v uniformě. Jeden z nich dával párek do pusy a vtom mě poznal. Párek zůstal viset ve vzduchu, položil ho na tácek a šel. To je ta nejčernější kapitola. A teď se mě můžete zeptat na tu nejsvětlejší…

Velice ráda. Kdy jste byla v životě nejšťastnější? Vlastně už se mě na to ptal jeden zvídavý mužský na autorském čtení v Německu. Moje první reakce v hlavě byla: co je to mu po tom? Ale pak jsem odpověděla velmi jednoduše: když se mi narodilo dítě.

Hodnocení článku: (Celkem hlasů: 4, průměr: 5 z 5)

 Ukládám...

17. 5. 2007 v 12.00 | Žádný komentář | Přidat stránku do: del.icio.us | Jagg! | Linkuj! | Zobrazeno: 1,701x

Linka důvěry (odpovídá Alois Nebel a jeho přátelé)

LINKA DŮVĚRY / 12 Pane Nebel, přijde mi, že ve Vašich příbězích zesměšňujete nás, nádražáky. U Vás to vypadá, že se píše pořád rok 1978, a nám tu přitom dávno jezdí Pendolino. Doba se mění k lepšímu, vážený pane. Uvědomte si to! KAREL Š., VÝPRAVČÍ ČD, PARDUBICE 

ODPOVÍDÁ ALOIS NEBEL: Doba se sice mění, ale lidi a jízdní řády zůstávají. Nevím, jak u Vás, ale u nás vlaky jezdí furt stejně rychle nebo pomalu, ať se píše rok 1978 nebo 1938. Ale to je možná právě ta krása nádražácké jistoty. Vsadím se, že ani v roce 2028 to o moc rychleji jezdit nebude. Leda, že by nás koupili Němci.

Zobrazit celý článek »

Hodnocení článku: (Celkem hlasů: 4, průměr: 3.75 z 5)

 Ukládám...

2. 4. 2007 v 1.11 | Žádný komentář | Přidat stránku do: del.icio.us | Jagg! | Linkuj! | Zobrazeno: 1,936x

Jan Kaplický

Vybráno z knihy esejů Jana Kaplického ALBUM (vydalo nakl. Labyrint)

KRÁSA („Krása řídí vše.“ Le Corbusier)

Je neuvěřitelné, jak pozdě jsem začal uvažovat o této věci – o kráse. Byla to patrně reakce na to, že kolem mě bylo víc ošklivosti. Ošklivost a vizuální impotence je pro mnohé téměř normou. Tito lidé nevidí. Nikdy nevystrčí nos na veřejnost. Jen se cpou těžkými obědy. Nezapomínejme na to. Hledejme krásné věci. Nacházejme ohromivě krásné věci – je jich kolem hodně. Vnímejme krásu. Vnímejme krásné tvory. Život. Květiny. Stromy. Vodu. Slunce. Oblohu. Hvězdy. Ticho. Pláž s růžovým pískem. Obdivujme ten maličký ostrůvek stejně jako mohutný balvan, africké stromy stejně jako vysoké budovy. Strukturu stromu. Strukturu jediného listu. Výtvory přírody jsou vždycky krásné. Sedět na pláži je krásné. Ta krásná žena na pláži. Sedět v pařížské kavárně u skleničky. Sedět pod modrou oblohou. Chodit bosky po pláži. Téměř neexistující struktury medúzy. Vnímejme to všechno. Mnoho lidí to nedělá. Je mi jich líto.

POEZIE („Myslím na sny a poezii.“ O. Niemeyer)

Samozřejmě že architektura musí být poetická. Všechna – uvnitř i zvenčí. Čím je jemnější a poetičtější, tím je lepší. Malé domy, velké domy. Městské prostředí. Každá budova, zvlášť uvnitř, má mnoho, mnoho prvků, které mohou být poetické. Ve skutečné poezii lze použít jen slova. V architektuře je k dispozici celá budova a celé prostředí. Materiály, barva, textura, světlo nebo stín. Málokdy používáme zeleň jako poetický prvek. Její uživatelé by měli být jemní a poetičtí lidé, ne dav fotbalových fanoušků. Působivá próza může být poezie. Používejme v architektuře tuto formulku častěji. Velká architektura vždycky byla a vždycky bude poezie. Je to další rozměr, o kterém by člověk měl denně uvažovat. Mnoho architektů to nedělá vůbec. Je to velmi zanedbávaný faktor. Dokonce i nejlepší inženýrská díla jsou poetická. A nade vše poetické jsou nepochybně modré nebe a květina. Dobrá architektura je vždycky poetická.

SEXUALITA („Ovšemže veškeré umění je erotické.“ A. Loos)

Co je magickým posledním dotykem jakéhokoli designu? Musí to být sexualita – něco, co se těžko popisuje slovy. Je to spíš pocit, téměř vůně. Je to ten pocit, když jste na první schůzce. Kdo jsou lidé, kterým se podařilo dodat designu tento rozměr? Lidé se o to snažili celé generace. Někdy je náznak jemný, v poslední době doslovnější. V ložnici od Eileen Gray tento pocit rozhodně vládne. Carlo Molino se o to otevřeně zajímal. Niemeyer kreslí vedle svých výtvorů dívky – tvary jeho budov hovoří samy za sebe. Le Corbusiera to přirozeně zajímá, jak je zjevné z jeho kreseb. Skutečně se jeho architektura změnila a získala na křivkách, protože se setkal s jistou mladou ženou? To se nikdy nedozvíme. Sexualita je přijímána ve všech ostatních oborech vizuálního umění – malbě, sochařství, fotografii, filmu a především módě. Proč je v architektuře takovým tabu? Proč je považována za špatnou? Myslím, že pravda je právě opačná. Není jí dost. Podívejte se na ty tisíce budov počaté lidmi, kteří nikdy neměli milostnou schůzku ani sex. Jeden klient, když viděl náš návrh, řekl: „To je sexy.“ Byl to ten nejvyšší kompliment.

Hodnocení článku: (Celkem hlasů: 5, průměr: 4 z 5)

 Ukládám...

31. 3. 2007 v 15.33 | Žádný komentář | Přidat stránku do: del.icio.us | Jagg! | Linkuj! | Zobrazeno: 2,226x

Voleman

VOLEMAN je autorský komiks Jiřího Gruse (*1978) na pokračování. Vychází pod hlavičkou Koreastudio (studia komiksové reality). Ne/všední hrdina Voleman zažívá situace na pokraji uvěřitelnosti v kulisách Hlavního města. Láska! Tajemství! Palička na maso! 48 stran příběhu pečlivě vyvedeného perem a černou tuší KOH-I-NOOR. Voleman je částečně autobiografický příběh inspirovaný skutečnými událostmi. Také další postavy příběhu, jako Volemanova láska Marie či křehký policista Kamil, mají svůj předobraz v reálném světě. Právě obsazování lidí blízkých, přátel a známých do rozmanitých rolí je vedle linie tajemství jedním z hlavních témat Volemana. Nejednoznačného hrdiny, jehož příběh začíná v holešovickém bytě, kam se právě s dívkou Marií nastěhoval.

1. díl vyšel 30. 3. 2007. Ukázku také v novém čísle Labyrint revue 19–20.

www.koreastudi­o.cz

Hodnocení článku: (Celkem hlasů: 4, průměr: 4.5 z 5)

 Ukládám...

2. 2. 2007 v 0.34 | Žádný komentář | Přidat stránku do: del.icio.us | Jagg! | Linkuj! | Zobrazeno: 1,557x

Komiks

Keď pred 20 rokmi vyšiel prvý diel kresleného románu Arta Spiegelmana o holokauste Maus, bolo to doslova ako blesk z čistého neba. Žáner komiksu bol dovtedy vyhradený najmä pre lietajúcich chlapcov s červenými kabátmi s veľkým písmenom „S“ na hrudi. Kto si však dnes myslí, že „obrázkové knižky“ sú len pre deti alebo pre tých, čo neradi čítajú, ten zaspal dobu. Nezdržujte sa príbehmi obézneho kocúra Garfielda či nedorasteného Asterixa a siahnite po niečom novom.

Komiks a tzv. graphic novel sa v posledných dvoch rokoch stali súčasťou produkcie vydavateľských domov v USA aj západnej Európe, a literárna kritika začala pozerať na tento druh umenia seriózne. A komiks je naozaj neskutočne tvárne médium, ktoré unesie skoro všetko. Napríklad dve prestížne newyorské vydavateľstvá Farrar, Straus & Giroux a Roaring Brook Press prišli v lete s dvoma celkom odlišnými novinkami pre dospelých čitateľov: The 9/11 Report je veľmi realistickou kreslenou adaptáciou, ktorá vznikla na základe záverečnej správy Národnej komisie. Ide o strhujúcu rekonštrukciu teroristických útokov zo septembra 2001, čo bolo pred tým a po tom. Na druhej strane Grady Klein, ilustrátor a dizajnér, vydal svojráznu sondu do americkej spoločnosti 19. storočia. Hrdinka jeho knihy The Lost Colony, strapaté dievčatko v pruhovaných pančucháčoch, si splní sen a za 17 dolárov kúpi čierneho otroka…

Rehabilitácia komiksu ako svojrázneho umenia sa začala konečne aj u nás, o čom svedčia aj dve trilógie: Oskar Ed od slovenského výtvarníka Branka Jelinka a železničiar Alois Nebel populárnej dvojice Jaroslav Rudiš a Jaromír 99.

Hodnocení článku: (Nikdo zatím hodnotil)

 Ukládám...

13. 9. 2006 v 22.56 | Žádný komentář | Přidat stránku do: del.icio.us | Jagg! | Linkuj! | Zobrazeno: 1,383x

Nebezpečné vztahy

Kdy je ta chvíle, úplně první okamžik, že začnete někoho, koho jste milovali, nenávidět. Vzpomenete si?

Vášnivou lásku pomalu rozpouští všednodennost, originalitu střídá stereotyp fyzických úkonů, touha po společném bytí se drolí v neustálou nespokojenost z přítomnosti druhého, přichází recese, jako v průmyslu, plíživě, nekompromisně, žádný plán nefunguje, revitalizaci v poradně zavrhnete, začne vám strašlivě vadit nejen zvednuté prkýnko ale i piha na její/jeho tváři, myslíte na sebe, popustíte zásadám, podnikáte výlety, vracíte se, pijete, utíkáte, vracíte se, utíká ona/on, vrací se, žárlivost se taví v peci pochybností, smysl vztahu vám už nevysvětlí ani nejlepší kamarád, budíte se uprostřed noci, trápíte se, cpete se spoustou čokolády, začnete nenávidět čokoládu, začnete pomalu a jistě nenávidět toho druhého. A pak sebe za to, že neumíte vrátit čas, chuť a lásku. Stalo se vám to? Konec není novým začátkem. Nevěříte tomu. Slunce nebude svítit. A najednou sedíte ve svém autě, sami, bez pásů, vypnutý mobil, žádné dopisy na rozloučenou, ženete se po mokrém asfaltu třeba na Brno, na 89. km zavřete oči, jo, přesně v tom místě, kde zaklepal na nebeskou bránu A. D., zavřete oči a počítáte, tenhle kus je rovný jenom chvilku – první vteřina – hlavou letí celý život, první Vánoce, které si vybavíte, první pusa, první zklamání, že dospělí lžou – druhá – kotě zahrabaný zaživa do písku, ukradené víno v samoobsluze, kouření na školním záchodě, maturitní večírek – třetí – nová holka/kluk, nová škola, setkání s vlastním otcem, první nevěra, o níž se nikdo nedoví, první podvod, který projde – čtvrtá – už nemáte čas, všechno rotuje v mixéru vzpomínek – pátá vteřina, letíte padesát přes limit… Stop. V úplně předposlední vteřině vlastního života otevřete oči a vrátíte se. Stočíte z krajnice volant zpátky a napadne vás, zda by ten druhý právě o tohle stál. A pak si vzpomenete, že ráno v deset máte důležitou obchodní schůzku, že máte nezaplacené složenky a o víkendu setkání s bývalou spolužačkou/spo­lužákem…

Jste zpátky na zemi. Bez sentimentu. Vztahy vás donutí postavit se až na úplný okraj světla, ale samotné nejsou nebezpečné. Ani bezpečné. Vztahy jsou pouze dočasné.

(úvodník z Labyrint revue č. 17–18 na téma Nebezpečné vztahy; vyšlo v lednu 2006)

Hodnocení článku: (Celkem hlasů: 5, průměr: 4.2 z 5)

 Ukládám...

7. 9. 2006 v 22.55 | Žádný komentář | Přidat stránku do: del.icio.us | Jagg! | Linkuj! | Zobrazeno: 1,356x

Intelektuálka

„Vydavateľom chýba odvaha,“ rezolútne vyhlásila okuliarnatá intelektuálka na druhej strane kaviarenského stolíka. „Chýba im originalita a vydávajú stále to isté,“ oblizla si vrchnú peru a zapálila ďalšiu cigaretu. Usmial som sa, má trochu pravdu. Napriek tomu, že vydavatelia venujú energiu aj knihám náročným, alebo občas projektom roztomilo pochybným, najčastejšie vydávajú práve to, čo verejnosť od nich očakáva. Knižný mainstream je celkom legálnou súčasťou literárneho biznisu. „Teba vari baví čítať stále dokola rovnaké knihy rovnakých autorov?“ a jej tmavé oči ma prebodli na mieste, kde si zvyčajne posledný gombík košele nezapínam. A potom to začalo. Dobrých 25 minút ostrej jazdy plnej kritiky a silných argumentov korunovala rebríčkom TOP NUDA. Slečna s okuliarmi začala Danom Brownom a cez „softselleristov“ Coelha a Jackie Collins sa rýchlo prekopala v abecede až k Vieweghovi, a potom ďalej do hlbín svojho intelektuálneho suterénu. Nadýchol som sa, aby som namietol, že niekedy stačí, aby boli knihy len zábavné. Aby pri nich bolo dobre. Opatrne som navrhol detektívky Raymonda Chandlera. Ale nepomohol som si. Premerala si ma pohľadom, ktorým obyčajne pozorujem zvieratá za plotom v zoologickej záhrade.

„Prosím ťa, a čo teda vôbec čítaš?“ položil som jej jedinú otázku. „Keď chcem relaxovať, listujem si v Elle alebo v americkom Vogue. Texty samozrejme zásadne nečítam. Pozerám si len farebné obrázky.“ Pozrimeže, každý môže relaxovať po svojom. Niekto potrebuje Dostojevského, iný červenú knižnicu. Život je, zdá sa, zložitejší, ako si myslíme…

Hodnocení článku: (Celkem hlasů: 1, průměr: 3 z 5)

 Ukládám...

30. 8. 2006 v 22.50 | Žádný komentář | Přidat stránku do: del.icio.us | Jagg! | Linkuj! | Zobrazeno: 1,735x