Nakladatelství Labyrint - Revue - Almanach - Bedekr - Labyrint -

Hafid Bouazza: Abdulláhovy nohy

Kontroverzní, ironické a zároveň půvabné erotické povídky marockého spisovatele píšícího holandsky.

Barevnými ilustracemi knihu vyzdobil Michael Rittstein. Z nizozemského originálu přeložila Veronika Havlíková. 1. české vydání, 120 stran vázaně, 189 Kč PRÁVĚ VYŠLO.

Info ke knize a autorovi:

Je jedna marocká vesnice, kde se mění lidé v olivovníky, kam se ze svaté války vrací místo celých hrdinů jen jejich nohy a odkud za okolností více než podivných mizí obyvatelé. Je to jen pouhá fantazie? Je proměna vesnice v jakousi Sodomu Gomoru jen snovým obrazem na rozvlněné hladině amsterodamských grachtů? Nebo je předivo utkané z vláken studeného Nizozemí a sluncem rozpáleného Maroka svéráznou formou výpovědi, jíž se autor vyhýbá politickému apelu i západně zjednodušenému pohledu na svět islámu?
Kontroverzní erotické povídky Hafida Bouazzy (*1970) - jednoho z nejslavnějších nizozemských Maročanů - vyvolávají pohoršení i nadšení, svou ironií často úsměv, humorně útočí proti zkostnatělým tradicím a pokrytecké morálce a čtenáře strhávají především mistrnou stylizací. Nakladatelství LABYRINT vydává knihu v 1. českém vydání v překladu Veroniky Havlíkové s původními ilustracemi Michaela Rittsteina.

HAFID BOUAZZA - narozen v roce 1970 v marockém městě Oujda. V Nizozemí žije od svých sedmi let. Na univerzitě v Amsterodamu vystudoval arabskou literaturu. Debutoval sbírkou povídek Abdulláhovy nohy (1996), několika vydání se dočkala novela Momo (1998), je autorem divadelních her Apolena (1998), Masakr v Paříži (2001) a románu Šalamoun (2001).

Hafid Bouazza: RYBÁŘ A MOŘE

"Hleď," pravil první šejk, "tam kráčí ten bohabojný dobrák, jenž denně před rozbřeskem, s důvěrou v Boží milost, rozhazuje sítě, aby nakrmil své ženy a ratolesti tím, co mu Bůh nadělí." Se souhlasným pokyvováním bafal z hašišové dýmky, jejíž náustek přesně pasoval do mezery mezi dvěma předními, zničenými, zažloutlými řezáky.
"Tak tak," odvětil druhý šejk a slova mu unikala z bezzubých úst, jako by ho na jazyku pálilo horké sousto. "Vše je v rukou Božích." I on potahoval z hašišové dýmky. V očích se mu zrcadlila drátěná košile klidného moře a poslední noční hodina ozdobená hvězdami jako černoch šňůrou perel. Oba seděli spokojeně na rákosových rohožích opřeni o osamělé skalisko. Za nimi spalo bílé město svůj dosud nerušený spánek. Minaret ukazoval k obloze.
Rybář, o němž hovořili, jim zamával salámalajkum na pozdrav. I oni mu posunkem odpověděli přáním Božího požehnání. Na obzoru začaly krvácet ranní červánky, ale rybář stále nic neulovil. Další tři, stojící ve vodě v uctivé vzdálenosti, na tom nebyli lépe.
Rybář měl ve zvyku nerozhazovat sítě víc než třikrát, byť byl úlovek sebeskrovnější. Tento rituál dohnal mnohokrát jeho ženy (neustále s kojencem u prsu) k hlasitému nadávání: co mělo mnohohlavé potomstvo jíst? Muž však od svého obyčeje neupustil.
Nyní se právě chystal rozhodit síť potřetí. Nejprve se ovšem s ustaraným vzdycháním pomodlil: "Ó, Bože, otevři mi moře, tak jako's je otevřel Mojžíšovi a jeho lidu. Uchraň mě vřískotu a handrkování nikdy nespokojených žen a bezstarostného potomstva!"
Když tato slova vyřkl, vyhodil síť.
"Inšalláh, dá-li Bůh, bude mu teď štěstěna nakloněna," utrousil druhý šejk mezi dvěma bafnutími.
"Bůh dává a bere, jak se mu zlíbí," dodal k tomu první.
Zdálo se, že rybářova modlitba byla vyslyšena. Když chtěl totiž síť vytáhnout, nepovolila.
Výřečného rybáře napadlo, není-li mu v tento příznivý den štěstěna nakloněna přespříliš, když mu nadělila víc, než jeho staré kosti unesou.
Bylo však možné, že se mu síť o něco zahákla, a nyní se obával, aby ji jeho radostné tahání nezpřetrhalo. Sundal si chatrnou košili - nechal si na sobě jen záplatovanou saraballu, nabírané kalhoty - a skočil do moře.

"Hleď," pravil první šejk a ukazoval přitom roztřeseným prstem, "tam jde nějaká bezbožná ženská, která tu bez bázně Boží světu ukazuje svou nahotu."
"Bože, stůj při nás," odvětil druhý šejk, "a ji ochraňuj. Kdo ví, snad je to poběhlice, která po noci plné vína a zpěvu ztratila rozum a teď tu bloudí jak ďáblem posedlá."
Šejkové se však mýlili. Ta žena, na svůj nesporný věk stále pěkná, nebyl nikdo jiný než onen, dosud nevědoucí, rybář, který se vynořil z vody. Když si chtěl vykasat saraballu, spatřil, jak se mu na hrudi houpají dva cecky, které v zápasu s gravitací očividně prohrávají.
Hned si pomyslel: Bůh mě nemá v lásce - proměnil mě v ženu.
Neměl však čas vyjádřit svůj zármutek nářkem, protože ostatní tři rybáři si cizí ženské už stačili všimnout a začali po ní s hlasitými nadávkami házet kameny.
"Hola, braši!" zvolal jeden z nich. "Moře nám nakonec obstaralo úlovek! Tahle mořská panna nám třem musí stačit!"
Pustili sítě a rozběhli se za ní s úmyslem ukázat jí, co dělají se ženami, které je uvádějí v pokušení.
Rybář popadl košili, přitiskl si ji k rozhoupaným prsům a vzal své nové nohy na ramena, pronásledován třemi lajícími žádostiplnými kolegy.
"Hleď," pravil první šejk, "tu běží tři bohabojní dobří muži, kteří nedovolí, aby jim nějaká žena překážela, když mají nakrmit ratolesti."
"Jsou to vskutku nestydaté časy," přikývl druhý, "když muž nemůže už ani nerušeně pracovat."

Po mnoha oklikách se rybáři podařilo dorazit domů. Slyšel, že jeho tři ženy uvnitř jsou již vzhůru a připravují snídani. Nejmenší děti vřískaly a navzájem se v ranních půtkách vystrkovaly z postele. Matky je bez ustání napomínaly, aby byly zticha, přitom však, jak rybář věděl, nepřerušily svou práci. Abdulláhu, nech sestřičku na pokoji, Fátimo, přestaň brečet, ty špindíro, jdi si umýt obličej, ty utíkej pro vodu a nešťourej se v nose.
Rybář vklouzl zadními dveřmi neslyšně dovnitř. Když došel ke kuchyni, zaslechl, jak jedna žena říká druhé: "Běda tomu bídákovi rybáři, našemu muži, jestli se zase vrátí s prázdnýma rukama. Přísahám, že si bude v noci muset stačit sám."
"Kdepak, sestro, manželské povinnosti jsou svaté, s tím nic nenaděláš."
Tento rozhovor připomněl rybáři, nyní s bedry o něco lehčími, že jeho ženy už žádné manželské povinnosti mít nebudou. Se sklopenýma očima, nasucho polykaje, vešel do kuchyně.
Zíralo na něj deset párů očí. Ženy přestaly hníst těsto, děti ustaly v ranních potyčkách, zastavili se dokonce i tři přisátí kojenci a spokojeně si říhli.
Ticho přerušila nejstarší a zároveň nejvýmluvnější manželka: "Ten starý chlípník! Čtvrtou ženu! Pořídil si čtvrtou ženu. Já věděla, že k tomu jednou dojde! Vytrhám mu ty henou barvené vousy chlup po chlupu! Ten kolozubý ďábel! Ten nedomrlý prostopášník."
Měla už vystrčené drápy, aby vetřelkyni vyškrábala oči. Vstala, nevšímajíc si děcka, které se jí z klína svezlo na podlahu, kde se škytavě rozplakalo.
Rybář ze sebe nedokázal vypravit ani slovo, pouze s vystrašeným pohledem vrtěl hlavou. Druhé dvě ženy ji zadržely (další dvě děti se svezly na zem) řkouce, že to není její vina, ovšem nejstarší byla již v pokročilém stadiu hysterického záchvatu a nenechala si domluvit. Rybář stačil jen taktak uniknout a vyběhl zpět na ulici. Za sebou slyšel pouze sílící řev a ženino bušení na dveře. Neměl však mnoho času, aby se vzpamatoval, neboť v jedné z uliček poblíž mešity narazil na ony tři pronásledovatele.
"Alhamdolilláh," vyhrkli jednohlasně. "Ó, zdárná hodino!" A s rozpřaženými pažemi ho obklíčili.
"Co to má znamenat?" zvolal majestátní hlas za nimi.
Muži se otočili a spatřili imáma.
"Imáme, tuto ženu jsme našli na pobřeží," odpověděli. "Vyšla z vody jako mořská panna. Jelikož jsme dnes ráno měli tak skrovný úlovek, mysleli jsme si, že nám ji Bůh ve své moudrosti seslal, aby nás utěšila."
Imámovy rty se roztáhly v pomalém, bělozubém úsměšku. Plaše se rozhlédl zapomínaje na veškerou důstojnost a navrhl: "Zaveďte ji do mešity. Dveře se dají zevnitř zavřít na petlici. Mně jako imámovi přísluší sklonit se nad tímto divem Božím. Odveďte ji rychle dovnitř."
"Hleď," pravil první šejk, "síť toho dobrého rybáře leží dosud v moři. Jistě se vydal s ostatními potrestat tu bezbožnici, jak se na bohabojného muže sluší a patří."
"Dozajista," přisvědčil druhý. "Co kdybychom udělali dobrý skutek, síť vytáhli a úlovek, velký či malý, mu odevzdali? Třeba nám ten dobrý muž na znamení díků nabídne část svých ryb."
"To jsou moudrá slova," souhlasil první.
Po chvíli vstali a vytáhli mrskající se síť. Po moři se šinulo poselství slunečního světla.
"To je divné," pravil první šejk, "že imám ještě nesvolává k ranní modlitbě."