Nakladatelství Labyrint - Revue - Almanach - Bedekr - Labyrint -

MLADÁ FRONTA DNES (07.06.2002), Autor: ALEŠ KNAPP

Já jsem se nebál, nakladatel ano
Kvůli obavám z reakcí islamistů se povídky Hafida Bouazzy nevydávají zrovna snadno

Po angličtině je čeština teprve druhým jazykem, do kterého byla přeložena kniha povídek Hafida Bouazzy nazvaná Abdulláhovy nohy. Její nizozemský originál přitom vyšel už v roce 1996 a běží o texty nejen námětově dráždivé, ale také literárně výrazné. Autor přijel do Prahy osobně podpořit české vydání.

* Neměl jste obavy, že byste po vydání knihy Abdulláhovy nohy, v níž často obnažujete a ironizujete sexuální zvyklosti a praktiky obyvatel v islámské krajině, mohl dopadnout jako Salman Rushdie?

Já jsem se nebál, můj nakladatel ano. Muslimové v Nizozemsku sice nejsou příliš militantní, ale člověk nikdy neví. Než vyšel překlad do angličtiny, museli se k ní vyjádřit odborníci na islám. Jednalo se též o překladu do francouzštiny a do italštiny, ale po 11. září 2001 italské i francouzské nakladatelství od vydání upustilo.

* Od svých sedmi let žijete v Nizozemsku. Odkud jste pro své povídky čerpal materiál? Udržujete kontakt s islámskými zeměmi?

Třikrát jsem se vypravil do Maroka, do malé vesnice, z níž pocházejí moji rodiče. Tam jsem například slyšel vyprávět příběh, který jsem využil v povídce Láska pod olivovníkem. Jiná fakta jsem konzultoval s rodiči.

Píšete o tom, že v rámci boje za mravnost kdosi pomýšlel dokonce na zákaz prodeje lilků a okurek, neboť jejich tvar prý v ženách vyvolává pokoutné myšlenky. Zároveň i při vší represi dochází podle vás v islámských zemích nezřídka k sexuálnímu styku mezi sourozenci. Vaše příběhy tedy nejednou vyznívají komicky, nicméně jejich podstata se mi jeví jako vlastně smutná, ba tragická.

Jsem rád, že jste si všiml komického rozměru mých povídek. V Nizozemsku je nikdo jako komické nechápal. Nekopíruji v nich skutečnost, nicméně mnohé, co jsem slyšel vyprávět, se zakládá na pravdě - třeba právě ty plány na zákaz prodeje lilků a okurek se zrodily v Egyptě. V zemi, z níž pocházím, hraje velkou roli hierarchie: nejvýše stojí muž, pak žena, po ní děti. Neexistuje mezi nimi skutečná komunikace a matka tudíž kolikrát neví, co mezi sebou děti provozují. Ale i tak mě fascinuje způsob, jakým uvnitř oné přísné represivní kultury rozvíjejí mladí lidé svou sexualitu. Chápu to jako vítězství ducha a fantazie.

* Jak Abdulláhovy nohy přijali nizozemští kritici?

Byli zajedno, chválili jazyk a styl. Četli knihu především jako mé osobní zúčtování s kořeny v mé rodné zemi. Kniha navíc vyšla v době, kdy se v Nizozemsku hodně mluvilo o kriminalitě přistěhovalců, v mém případě se tak dalo poukázat i na něco kladného. Svou druhou prózu, novelu Momo, jsem záměrně nenapsal o Maroku. A ohlas byl spíš negativní - prý jsem přestal být věrný svým kořenům.

* Pobouřilo někoho vaše odvážné zacházení s erotikou?

Ne, vždyť v Nizozemsku existuje tolik ještě mnohem odvážnějších věcí! Přišlo jen několik podrážděných reakcí z marocké strany. Ale po 11. září - přestože má prvotina byla na světě už pět let! - se na mě z marocké strany snesla mohutná palba kritiky. Tím, že jsem spojil Maroko s erotikou, jsem prý očernil svou bývalou vlast. Mým kritikům se nelíbila zejména pasáž o muži, který má těhotnou manželku, a protože islám zakazuje během těhotenství pohlavní styk, stává se muž přívržencem takzvané Málikovy školy. Ta totiž při těhotenství dovoluje praktikovat anální sex.

* Po 11. září u nás kdekdo cítil potřebu vyjádřit se k islámu. Zaznívaly hlasy zdůrazňující, že islámské země jsou chudé, že si Spojené státy svou ekonomickou rozpínavostí už dávno o něco podobného koledovaly. Co byste vzkázal těm, kteří tvrdí, že takové jednání muslimů zkrátka musíme pochopit?

Podobné názory byly slyšet i v Nizozemsku. Co komu vadí na Americe, nevím. Vím jen, že argumentovat chudobou je scestné. Neřekl bych, že islámské země jsou chudé. Že diktátoři využívají peníze výlučně pro své účely, to je už jiná otázka. Nelze všechno připsat na účet USA. Právě obraz Ameriky jako nepřítele s velkým N tyto diktátorské režimy spojuje. Pokud někdo tvrdí, že muslimové jsou urážení a ponižovaní chudáci, ať si uvědomí, že k urážení a ponižování dochází v jejich vlastních zemích!

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Recenze - Nejen eroticky dusné povídky - tedy jak pro koho...

Čtenář povídek Nizozemce marockého původu Hafida Bouazzy nemusí být odborníkem na svět islámu, aby pochopil, že svazek Abdulláhovy nohy může být pro horlivého nositele této víry knihou naprosto nepřijatelnou, protože nejen rouhačskou, nýbrž i nesrozumitelnou a temnou. Bouazzovy texty jsou takovým plodem mísení kultur, který pro jednu z nich může být odvázanou oslavou pestrých projevů života a vzájemného obohacování se v moderním světě, avšak druhá z kultur to může chápat jako svévolné vysmívání se, ba ohrožení jí samé, jejích kořenů a podstaty. A to proto, že Hafid Bouazza využívá se "západní", s "bezbožnou" razancí posazené nadsázky, aby demaskoval rozpor mezi náboženskými kánony a pučivou každodenností v jedné takové "příkladné" vesnici, jíž ve všem dominuje mešita aby s vyprávěčskou rozkoší odhalil, co živočišného se odbývá pod mnohovrstvými závoji a sukněmi arabských žen a pod splývavými džillábami mužských protějšků. V rozhovoru pro časopis Týden Bouazza řekl: "Když si přečtete některé klasické arabské pohádky a příběhy, zjistíte, že i v nich se nachází řada potrhlých imámů, opilých věřících, spousta sexu a hlavně humoru... Chtěl jsem se těm textům přiblížit, ovšem zároveň je umístit do současného prostředí." Není si ovšem těžké představit, že na arabsky pravověrné straně publika by téměř jistě jako nepřekonatelná překážka akceptace Bouazzových povídek zafungoval fakt, že je napsal kdosi, kdo již není "jeden z nás". Bouazza získal od islámského konzervatismu kritický odstup dvě z osmi povídek svazku se sice odehrávají v Nizozemsku s tím, že vyprávěč ironizuje i kulturní korektnosti a sexuální zvyky tamějších rodaček, nicméně už je "příliš srostlý s obratli" Amsterodamu a není cesty zpět. Čistě literárně běží o poměrně suverénní texty, se slovníkem, který je i v překladu krevnatý, ostrý, schopný navodit atmosféru "prachu a slunce té uřvané, vzdorovité země". Je vtipné, kterak se v povídkách dcery houfně, i v jedné rodině, jmenují Fátimy a synové Abdulláhové, přičemž pravá noha jednoho takového Abdulláha chodí i sama, bez těla, a když na to přijde, radostně Fátimám skočí do klína. Nebo se snad nemáme smát, abychom se "jich" nedotkli? Tak to zase ne! Mít pochopení pro "jejich" případné výtky i averze, ale neuhýbat až do zmlknutí. Že by tedy přece jen "střet civilizací"?

MFD (07.06.2002), Autor: JOSEF CHUCHMA

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

HAFID BOUAZZA se narodil v roce 1970 v Maroku, otec je Berber, matka Arabka. Když mu bylo sedm let, jeho rodina se z ekonomických důvodů přestěhovala do Amsterodamu. Studoval arabskou literaturu na amsterodamské univerzitě, téměř ukončená studia však přerušil před šesti lety po velkém úspěchu svého debutu, knihy povídek "Abdulláhovy nohy" -- dostal za ni cenu Eduarda du Perrona, udělovanou za zásluhy o sblížení kultur na území Nizozemska. (Kniha vyšla v těchto dnech česky v pražském nakladatelství Labyrint.) Po odchodu ze studií začal publikovat články na politická a společenská témata, napsal novelu, dvě divadelní hry a román, v nichž potvrdil svou pověst skutečně talentovaného spisovatele. Kritika na jeho díle oceňuje fakt, že do nizozemského písemnictví vnesl styl a motivy arabské literatury, a také originální jazyk, který má kupodivu kořeny nikoli ve Středomoří, ale v archaické nizozemštině. Hafid Bouazza je svobodný, má čtyřletého syna s Holanďankou, s níž však nežije. Do Maroka se vrací jen zřídka.