Nakladatelství Labyrint - Revue - Almanach - Bedekr - Labyrint -

Respekt (5. června 2000), strana 23, Autor: Jiří Peňás

Náš přítel, Klaus Uhltzscht

BRILANTNÍ GROTESKA VÝCHODONĚMECKÉHO ZRÁNÍ

Východním Němcům lze závidět. Nejen Velkého západního bratra, mužné plavkyně a Katarinu Wittovou, ale i mladého spisovatele Thomase Brussiga (ročník 65), autora vynikajícího románu Hrdinové jako my, který vyšel v českém překladu v nakladatelství Labyrint. Krátce po svém německém vydání v roce 1996 se stal národním bestsellerem, dočkal se filmového i divadelního zpracování (Berliner Ensamble s ním před třemi lety vystupoval v Praze na Festivalu německých divadel), posbíral různé ceny atd. O Brussigově knížce se mluvilo jako o největším úspěchu německého mladého autora od dob Plechového bubínku, který vyšel v roce 1959. Ovšem jeho autorovi, Günteru Grassovi, bylo tehdy už (!) 34 let.

KLAUSŮV KOMPLEX

Úspěch bývá často podezřelý, v případě Hrdinů jako my ho však lze autorovi přát. Brussigův román je nejen příkladem brilantní literární satiry, napsané ve velkém vypravěčském stylu, s vitální razancí a s výbušným humorem, jenž koriguje představy o jeho nedostatku u německého (v autorově případě vlastně pruského) plemene, ale je právě tak uskutečněním věčné čtenářské touhy po "velkém" společenském románu, po románu, který jako ironické zrcadlo nastavuje autor nevábnému "ksichtu doby", který je však i ksichtem naším. Brussig v jednom rozhovoru důvody, proč Hrdiny napsal, vysvětluje jednoduše a nejvýstižněji, jak to asi jde: "Měl jsem pocit, že pro problémy mého života neexistuje žádná adekvátní kniha. Tak jsem si řekl, že ji napíšu sám." Brussigův způsob, jak o svém i kolektivním traumatu z posledních let senilního Honeckerova režimu píše, je geniálně prostý a účinný. Našel ho ve zpovědi mladého "hrdiny", který se jako při psychoanalytickém sezení zpovídá z frustrací a obsesí, o které se mu postarala rodinná a společenská výchova v době už zcela úpadkové fáze NDR. Psychiatra nebo kněze nahradil americký novinář, pátrající, jak to vlastně bylo s pádem berlínské zdi. Ich-forma zaručuje Brussigovi jednak spontánnost a přímočarost proudu vyprávění a zároveň umožňuje vést monolog ve stálém míšení "autobiografie" s třeskutou nadsázkou a provokativní otevřeností. Hlas patří východoberlínskému mladíkovi se jménem, které každého, kdo se ho pokusí vyslovit, přivede k tomu, že se "hned poprská": Klaus Uhltzscht. Malý Klaus je vychován v prostředí stranicky uvědomělých a prušácky úzkoprsých rodičů (matka - "bohyně hygieny", otec - "nikdy mu nepohlédl do obličeje"), které doplňuje militaristické prostředí honeckerovské školy, její duch kolektivní pitomosti a spartakiádní tuhosti. Klaus je dlouho příkladným dítětem poměrů: jako nadějný konstruktér z pionýrského kroužku je vyfotografován s "předním představitelem" na titulní stránce nejčtenějšího časopisu NDR, je oddaným stoupencem "červeně vybarvených zemí na mapě světa", vstřebává triviální historky o Ernstu Thälmannovi, kterému soudruzi říkali Méďa, a o rudém praporu v Eislebenu, který schovávali komunisté před nacisty i kapitalisty, jezdí na mládežnické tábory, zkrátka absolvuje celý ten proces formování socialistického idiota, na jehož konci, s hlavou ještě plnou ideálů, Klaus nastoupí - po otcově vzoru - "k nám", do učiliště pro mladé adepty tajné policie. Brussig zachází s kombinací dédérácké ideologie a sterilní rodičovské výchovy podobně, jako to učinil Philip Roth v Portnoyově komplexu, ke kterému má Brussigova kniha asi nejblíž (vedle zjevné tradice výchovného a vývojového a ovšem také pikareskního románu - několikrát padne zmínka o Švejkovi). Tak jako u Rotta vyděračská péče matky Alexe Portnoye a neuróza získaná ze systému židovských náboženských předpisů vede u Brussiga (prudérie plus ideologie) k obdobnému výsledku: k pocitu obrovské sexuální frustrace. Klaus je zkrátka posedlý představou, že s jeho přirozením to po všech stránkách není v pořádku. Každá jeho myšlenka rychle nabere onen spodní směr, vede ke stálému bolestivému a vždy neúspěšnému boji mezi uvědoměním socialistického sebemrskače Klause a vášní Klause zvrhlíka, onanisty, sodomisty, kapavkáře, obdivovatele "západních žen z katalogu Quelle" a masturbačního experimentátora. Obscénní komika tvoří jednu ze základních linií tohoto románu. Nejde tu ale o žádnou exhibici, ale o prostředek, jak tradiční strašáky společnosti, mezi něž vždycky nějakým způsobem patří sex, zesměšnit. O Klausových starostech s nešťastným přirozením se toho v knize dočteme nemálo, ale taková - vždy humorná - otevřenost je pravým opakem pornografie nebo konzumní sexy-literatury. Tam právě ony starosti chybějí, a tím se o sexu lže. U Brussiga jde o něco úplně jiného a lidštějšího: o sympatii s fraškovitými stránkami života, o skutečnost, že člověk většinou není žádný hrdina, ani v politice, ani v erotice.

MY JSEM LID

Ovšem celý Brussigův román je plný sarkasmu, nejvíce vystupuje snad v líčení Klausových příhod u pověstné Stasi. Podobně jako Grass v Plechovém bubínku oddémonizovává třetí říši nikoli kritikou a analýzou, ale groteskou a vyjevením její ubohosti, tedy jaksi z podhledu, Brussig předvádí Stasi jako komickou instituci tvořenou postavami šantalů na pokraji demence, posedlých jakousi tajuplnou a logiky prostou činností - sledováním kdovíkoho a kdovíproč, tajemnými a nesrozumitelnými náznaky, dokonalým žvástem -, kterou imitují všeprostupující tupost své existence. Takový rozhovor například vedou o potřebě zjistit barvu dresů Bayern Mnichov: "Proč potřebujeme dresy Bayern Mnichov? - No například... například pro střídání hráčů... Jeden náš hráč se pošle v dresu Bayern Mnichov na hřiště, oni ho nepoznají... No, možná, že to není nejlepší příklad, ale ty víš, jak to myslím. - ...stačí zapnout televizi. - To bych neradil, víš, že nepřítel používá elektronická média k dezinformaci." Není divu, že i Klaus má po celou dobu své služby pocit, že to přece není ta skutečná a obávaná tajná policie, že ho nejspíš kdosi nahoře (snad sám šéf, soudruh Mielke) jen zkouší, zda je hoden toho, aby ho soudruzi pověřili opravdovými úkoly. Dřív, než se však tak stane, jsou náměstí plná lidu, jenž svorně volá "My jsme lid", s čímž Klaus Uhltzscht, jeden z nich, musí souhlasit. A Klausova role na historickém zvratu není, jak se čtenář přesvědčí, právě zanedbatelná. Stane se, následkem nepříjemného úrazu při historickém projevu spisovatelky Christy Wolfové (on se ovšem domnívá, že je to trenérka Katariny Wittové Jutte Müllerová...), katalyzátorem pádu Zdi, do níž jeho úrazem zbytnělé pohlaví navrtá rozhodující díru... Je to groteskní obraz jak má být: vyvrcholení, korunující celé satirické dílo, jehož literární kvality a vypravěčská suverenita se šťastně setkaly s tím, co je ve vzduchu, živé a stále ještě plné traumat i sebeklamů. Není třeba dodávat, že svůj román Brussig v jistém smyslu napsal i pro nás.